Zeminy

Hnojovka Vzniká tlením a kompostováním hovězího hnoje. Je tmavá, polotěžká, velmi bohatá humusem (20—30 %). Používá se jako hnojivá přísada do směsí zemin.
Listovka Tuto zeminu získáváme kompostováním opadaného listí. Je jen poměrně málo výživná, zato je kyprá, s dobrou jímavostí vody. Nejkvalitnější je z bukových listů. Používá se v různém stadiu rozkladu. Pro epify-ty téměř nerozložená; pro orchideje, kapradiny, bromélie, begónie, kalá-teje, gloxínie apod. mladá, se zbytky zachovalých listů; starší, tmavá, beztvará a sléhavá pro ostatní rostliny. Je základní součástí téměř všech směsí používaných v květinářství.
Jehličnatka Lehká, kyprá, vzdušná a kyselá borová nebo smrková hra-banka (vrstva pod čerstvě spadaným, ještě nerozloženým jehličím) se hodí téměř ideálně pro pěstování vřesovcovitých rostlin. Kromě toho ji používáme u druhů, jimž vyhovují lehčí kyselé substráty, jako jsou kapradiny, begónie, gloxínie apod. Většinou ji kombinujeme s dalšími zeminami, neboť sama je příliš kyselá (pH 3,5—5,5), nevýživná a snadno vysychavá. Používáme ji místo vřesovky, která bývá v literatuře doporučována, ale je u nás prakticky nedostupná.
Rašelina Vzniká tlením rašeliníku (Sphagnum sp.), popřípadě ostřic za nepřístupu vzduchu. Podle původu rozeznáváme rašelinu:
1. vrchovištní (vzniká tlením rašeliníku v horských vrchovištích napáje
ných dešti),
2. slatinnou (vzniká tlením ostřic, rákosu a jiných rostlin v nížině na za
plavovaných nebo trvale mokrých místech),
3. přechodovou (kombinaci obou prvních zdrojů rašeliny).
Nejkvalitnější jsou rašeliny vrchovištní, pro pěstování květin však lze využít i mladší vláknité rašeliny přechodové. Rašelina představuje téměř ideální substrát pro většinu rostlin a tvoří základ všech dnes používaných směsí. Stačí jen dodat živiny, popřípadě ovlivnit fyzikální vlastnosti substrátu přidáním písku nebo jílu, aby vznikl tzv. univerzální substrát, v němž lze pěstovat všechny pokojové květiny.
Při přípravě směsí používáme ještě další přísady:
Písek Přidává se téměř do všech směsí. Používáme vždy praný říční nebo křemitý (sklářský) písek (kopaný obsahuje vždy mnoho jílových a jiných nežádoucích příměsí). Jeho podíl zvyšujeme obzvláště u příliš lehkých substrátů (jehličnatka, mladá listovka).

Jak si připravit zeminu

V bytě těžko, neboť kompost v ložnici by nesnesl ani nejzaujatější milovník květin. Využijeme zahrádku nebo školní pozemek, popřípadě se obrátíme na nejbližší zahradnictví nebo květinář-ství, kde už dostaneme zeminy vhodně namíchané. Uveďme si klasické základní komponenty zemin používaných v květinářství.
Drnovka Připravujeme ji zkompostováním sloupnutých drnů z dobře vyvinutých lučních porostů proložených chlévskou mrvou a vápnem. Při převrstvování kompostu dvakrát ročně je drnovka připravena k použití již za 1—2 roky. V malém množství můžeme získat drnovku z krtin na loukách. Je to těžká, výživná zemina, kterou přidáváme např. do směsí pro aralkovité rostliny, dekorativní dřeviny, tropické užitkové druhy apod.
Kompostová zemina Vzniká kompostováním různých rostlinných zbytků, ornice, chlévské mrvy a organických zbytků. Komposty vápníme, dvakrát ročně překopáváme a získáváme tak asi za dva roky kvalitní lehčí výživnou zeminu. Její kvalita závisí na hodnotě kompostovaných zbytků. Přidává se jako hnojivá zemina do směsí pro řadu druhů pokojových rostlin.
Pařeništní zemina Získáme ji tlením a mineralizací hnoje (zvi. koňského) v pařeništi. Přimícháváme vždy část starší pařeništní zeminy. Zrání této výživné, tmavé, až 25 % humusu obsahující zeminy trvá 2—3 roky. Používá se jako příměs k většině substrátů pro rostliny okrasné listem i květem.

Živiny

Většina — i exotických — rostlin musí svými kořeny zakotvit v pevné půdě, z níž pak čerpá vodu a živiny. V přírodě je půda neboli substrát vždy | velmi složitým systémem minerálních anebo ústrojných zemin, vznikajících zvětrávánim skalního podkladu, přimícháváním ústrojné hmoty z odumřelých rostlin a živočichů a působením půdotvorných procesů. U některých epifytů je půdou jen mělká vrstvička odumřelé kůry stromu, na němž rostou, u pozemních rostlin je to hluboký systém o několika různorodých vrstvách, a u vodních rostlin je substrátem vodní roztok s rozpuštěnými živinami a usazenina na dně. Přírodní substráty se tvoří vesměs po mnoho let nebo po celé věky. Jsou nejpestřejší směsí minerálů, humusu a živých půdních organismů, kterou pěstitel může jen napodobit.
Názory na přípravu kultivačních substrátů se vyvíjejí. Před dvěma, třemi desítkami let bylo uměním namíchat „ten jedině správný" substrát např. pro kaktusy. Často se skládal z mnoha komponent, které se mísily v přesných váhových nebo objemových poměrech. Ukázalo se však, že tento složitý přístup je víceméně zbytečný, a složení zemin se začalo zjednodušovat. Nechceme ovšem minulé snahy po přípravě dokonalých substrátů zlehčovat; dodnes není připravení správné zeminy pro některé citlivé rostliny jednoduché a závisí na dlouholeté praxi a citu člověka pro rostlinu.

Jak často zalévat

Některé zásady již vyplynuly z předchozího textu. Některým druhům prospívá důkladná zálivka, po níž následuje delší období bez zalévání, v němž půda stačí proschnout a vzduch má volný přístup ke kořenům. U jiných druhů, většinou z vlhkých tropů, je nutno udržovat celoročně víceméně stejnoměrně vlhký kořenový bal. Vodní a bažinné rostliny tvoří výjimku, neboť jejich kořeny musejí neustále zasahovat do vody. Vždy se však snažíme zalévat s citem, s přihlédnutím k teplotě místnosti (při poklesu teplot zálivku přerušíme nebo alespoň snížíme) i ke kultivační nádobě. Klasický květináč vysychá rychle, stejně jako nepolévaná miska, opatřená drenážním otvorem. Květináče z plastických hmot vysychají mnohem pomaleji (nemají propustné stěny), stejně jako bezodtoké neprůlinčité truhlíky a misky; u nich budeme se zálivkou velmi opatrní, protože mnohem snadněji můžeme rostliny přelít. Ohled musíme brát i na roční období. Druhy, které prožívají vegetační klid, musíme zalévat jen málo, nebo dokonce vůbec ne; jinak se můžeme připravit o potěšení z květů v příští sezóně. Víceméně výrazné období klidu prožívají i mnohé rostliny, které pocházejí z tropů (Brunfelsia, Dipladenia, Streptosolen ja-mesonii, kaktusy atd.). S obdobím snížené zálivky vždy koresponduje i snížení teplot. Zaléváme i rosíme většinou ráno nebo navečer, zvláště rostliny umístěné na plném slunci.

Jakou vodou budeme květiny rosit?

S tím souvisí i otázka, jakou vodou zalévat vůbec. Jen málo rostlin (s výjimkou druhů pocházejících z pouští a polopouští) snáší vodu tvrdou s vysokým obsahem minerálií, zvláště uhličitanu vápenatého a horečnatého. Proto je k zálivce vhodná voda dešťová, rybniční nebo potoční (nikoli z potoků protékajících krasem); většinou je vhodná i voda vodovodní, ale její kvalita se mění podle zdroje. S dešťovou, rybniční a potoční vodou v hustě zabydlené průmyslové nebo zemědělsky využívané krajině však také mohou být obtíže. Mnohdy totiž obsahuje vysoká kvanta škodlivin, ať již jsou to spláchnuté popílky, anebo pesticidy, či saponáty unikající do vod. Pokud se začnou na listech rosených květin objevovat světlé povlaky nebo skvrny (vysrážené a usazené uhličitany), musíte vodu upravit např. přídavkem kyseliny šťa-velové (asi 22 g/m3 vody). Uhličitany totiž ucpávají průduchy/u epifytních bromélií pak mohou zcela zablokovat sací schopnost jemných šupinek na listech. Největším nebezpečím vodovodní vody je mnohdy vysoký obsah volného chlóru. Nejsnadněji jej odstraníme tak, že vodu necháme přes noc ustát; tím se také ohřeje na teplotu místnosti nebo skleníku a rostliny nepoškodíme chladem. Na chladnou vodu, tedy vodu chladnější, než je teplota substrátu, ve kterém květiny rostou, reaguje nepříznivě většina druhů rostlin. Specifická poškození pozorujeme u některých druhů s plst-natými nebo chlupatými listy, jako je např. gloxinie, Saintpaulia („kapská fialka"), Ficus villosa, u nichž se při postříkávání kapénkami studené vody objevují na listu bílé nebo světle žluté skvrny. Chladnou zálivkovou vodou můžeme vážně poškodit i kořeny, a tak zabrzdit růst.

Vzdušná vlhkost II

Mlhy a nízká oblačnost jsou hlavními zdroji vody pro epifyty, které proto v přírodě často nalézáme právě na těch stanovištích, kde jsou mlhy denním jevem (např. v tropech v nadmořských výškách nad 1000 metrů). Tento vliv vody napodobujeme při pěstování rostlin použitím rosičů a rozprašovačů.
Ani vlhkost prostředí není u tropických rostlin v průběhu celého roku zcela konstantní. Dokonce i v deštných lesích rovníkového pásma jsou výkyvy v četnosti dešťů, takže se předpokládá, že menší poklesy vlhkosti v tomto jinak velmi vyrovnaném prostředí mohou být příčinou počátku rašení či zakládání květů stromů a bylin. Proto je nesmí pěstitel po celý rok zcela automaticky a jednotvárně zalévat, neboť to může být překážkou např. kvetení. Tím ovšem nechceme říci, že by zálivka měla být výsledkem náhody!
Pěstitel exotických rostlin musí regulovat vlhkost prostředí komplexně. Půdní vlhkost je možné ovlivnit poměrně snadno zálivkou ať již shora, nebo do misky postavené pod květináčem. Větší potíže jsou s vlhkostí vzdušnou, neboť prostředí moderních bytů s ústředním vytápěním je vhodné spíše pro rostliny polopouští a savan. Pro většinu epifytů, obyvatel lesů nebo hor, je nutné zabezpečit zvýšenou vzdušnou vlhkost. Květináč sice také odpařuje, ale jeho povrch je příliš malý a vzdušnou vlhkost podstatně neovlivňuje. Proto musíme použít různých technických a jiných zařízení na zvyšování vlhkosti vzduchu, jako jsou odpařovače, rosice, rozprašovače, nebo alespoň tzv. fixírky nebo rozprašovače laku na vlasy. Tropické rostliny alespoň bez občasného poroseni většinou dobře neprospívají. Relativní vlhkost vzduchu úzce souvisí s jeho teplotou: při zvýšení o 10 °C klesá až o 50 %. 2 toho vidíme, že rosení a podobné úkony budou nejnutnější za slunných a teplých dnů, kdy teplota v místnosti dosahuje maxima.

Vzdušná vlhkost

ovlivňuje rychlost ztráty vody z listů a působí i na hustotu a složení světla. Mírou vzdušné vlhkosti je tzv. relativní vzdušná vlhkost, která vyjadřuje v procentech poměr skutečného množství k nejvýše možnému množství vodních par, obsažených ve vzduchu při dané teplotě. Při dešti a zejména v klidném ovzduší vlhkého podrostu lesů bývá relativní vzdušná vlhkost přes 95 %. Na skalách či osluněných vrcholech stromů (kde žijí epifyty) bývá vzdušná vlhkost jen asi 50 % a na suchých stráních subtropů a v polopouštích často klesá relativní vzdušná vlhkost až pod 10 %. Hodnoty blízké 100 % jsou optimální pro rostliny pocházející z tropických lesů, ovšem některým druhům škodí, protože umožňují rozmnožování cizopasných hub. Nízké hodnoty relativní vzdušné vlhkosti vyžadují rostliny dobře adaptované vůči nadměrným ztrátám vody (sukulen-ty, druhy s kožovitými listy atd.).
Nároky rostlin na vlhkost lze přibližně odhadnout z klimadiagramů, v nichž jsou uvedeny průměrné měsíční srážky. Ze vzájemného porovnání průběhu křivky srážek a křivky teplot můžeme odhadnout, zda je rostlina celoročně dostatečně zásobena vodou, nebo zda se v některých měsících ocitá v období deficitu. Trvale vlhké (humidní) prostředí mají rostliny tropických deštných lesů. Naopak druhy ze savan a polopouští se jednou nebo několikrát ročně ocitají v prostředí aridním, kdy ztráty vody převažují nad dodávkami vláhy srážkami. Tento rozličný vodní režim je ovšem nutné respektovat i v kultuře. Dešťové srážky nepůsobí na rostliny vždy jen prostřednictvím zvýšené vlhkosti půdy a vzduchu: při dešti dochází i k přímému ovlhčení listů vodou, a tím i k vyrovnání vodního deficitu rostliny „krátkým spojením". Stejný účinek má i mlha a nízká oblačnost v horách, z nichž se na povrchu listů usazují kapíčky vody.

Voda 2

Pěstitele zajímají samozřejmě především zdroje vody pro život kultivovaných druhů. Obecně je voda původcem vlhkosti prostředí. Rozlišujeme půdní vlhkost a vzdušnou vlhkost. Půdní vlhkost je důležitá pro příjem vody kořeny, vzdušná vlhkost je důležitá pro výdej vody z listů. Mírou půdní vlhkosti je poměrné množství vody v minerální či organické zemině. Například vlhkost 60 % značí, že v 1 kg zeminy je obsaženo 600 g vody. Rozmezí takto pojaté vlhkosti půdy se v přírodě pohybuje od několika procent až do téměř sta procent. Nejvyšší vlhkost má rašelina. Bahenní rostliny, např. šáchory (Cyperus), rostou v půdách s vysokou půdní vlhkostí, naopak polopouštní druhy jsou přizpůsobené dočasné suchosti půdy, vyjádřitelné hodnotami pod 10 % vlhkosti. Optimum nasycení půdy vodou je odvislé od typu zeminy a řídí se pěstovaným druhem. Většina lesních rostlin roste nejlépe při vlhkosti půdy kolem 60 %. Zkušenosti s hydroponií nás však poučily, že přizpůsobivost suchozemských rostlin vůči vodě obsažené v půdě je udivující.

Voda

Význam vody pro život rostlin plyne již ze skutečnosti, že rostlinné tělo se skládá převážně z vody; stonky a listy jí běžně obsahují více než 90 %. Voda je ovšem mnohem více než jen stavební látka. Je téměř univerzálním rozpouštědlem minerálních solí, nezbytných pro výživu rostlin, rozpouštědlem, v němž jsou všechny potřebné látky dopravovány z kořenů do listů a zpět. Voda je též, jak jsme se již zmínili, surovinou pro fotosyntézu. A navíc je voda ve třech skupenstvích (v plynné vodní páře, tekuté vodě a pevném ledu) významným činitelem fyzikálních vlastností půdy i ovzduší, obklopujících rostliny.

Teploty

Ty, které potřebují chladno, pěstujeme v místnostech, kde denní teplota nepřesahuje 15 °C a v noci klesá asi na 5 °C. Středně náročnou skupinu budou tvořit druhy, které potřebují ve dne teploty kolem 20 °C, v noci 10—15 °C, a nejnáročnější, teplomilné rostliny, pěstujeme v prostorách, kde může být ve dne 25 až 30 °.C a v noci tzv. pokojová teplota kolem 18°C.
Při vyhledávání teplotních nároků rostlin se budeme jistě často obracet k literatuře. S naší, sovětskou, německou nebo francouzskou nebudete mít velké potíže, zato v anglické a americké literatuře se často uvádějí hodnoty teplot ve stupních Fahrenheita (°F). Proto připojujeme stručnou orientační tabulku přepočtu z Fahrenheitovy stupnice na °C:
F + 32 41 50 59 68 77 86 95
C 0 5 10 15 20 25 30 35
Výškové a další údaje bývají v této literatuře často udávány ve stopách (anglicky feet), nebo v palcích (inchj. Na centimetry je převedeme jednoduše, neboť 1 stopa = 30,48 cm, 1 palec = 2,54 cm.

Rozdělení podle teploty

Všeobecně je kolísání teploty ve dne a v noci důležitým projevem hospodaření s energií u rostlin: během chladné noci se zbrzdí dýchání rostliny a omezuje se ztráta vody. Mnoho druhů potřebuje pro vývoj letorostů, rašení nebo kvetení právě i určitý rytmus chladu a tepla.
Exotické rostliny pocházející z horských oblastí dobře snášejí i teploty blízké 0 °C, případně snášejí i mrazy. Takové druhy jsou samozřejmě velmi výhodné, protože ani náhlé selhání vytápění v zimě neznamená jejich ztrátu. Kromě toho z praxe víme, že v kultuře se daří i většině (ne všem!) „alpínek" z vysokých tropických hor. Pro podnícení květu je jim však třeba zajistit sezónní chlad.
Přizpůsobivost tropických rostlin odlišnému režimu tepla v bytech je poměrně značná a mnohé vyšlechtěné odrůdy mají tuto adaptaci již i zafixovanou. Rostliny můžeme z hlediska nároků na teplo zhruba rozdělit do tří skupin.

Teplo

Pro život rostlin je nezbytný neustálý příkon tepla. Je to forma energie, která vytváří stav prostředí nebo ovlivňuje stav rostlinného těla, jemuž říkáme „teplota". Teplo se měří v jednotkách energie (dříve kalorie, dnes jouly); teplota se nejčastěji udává ve stupních Celsia (°C). Všechny skladebné i rozkladné procesy v rostlině, veškerý růst a vývoj rostlin (klíčeni, rašení, kvetení, zrání plodů) se dějí jen v přísně vymezeném rozsahu teploty a při určitém dávkování tepla v průběhu dne a roku. Aktivní růst je možný jen při teplotách nad bodem mrazu, avšak vyzrálé orgány mnohých rostlin přežívají bez poškození i v teplotách hluboko pod nulou. Dužnaté části tropických rostlin po zmrznuti zpravidla odumírají. Mnohým rostlinám dostačuje pro úspěšný růst jen krátká denní dávka tepla. Pro tropické a subtropické rostliny jsou nutné vyšší teploty prostředí, než jsou obvyklé v letních měsících v Evropě. A mnohé prosperují jen ve vlhkém nebo naopak suchém horku.
0 průměrných teplotách v tropických a subtropických krajinách nás stručně informují klimadiagramy, v nichž jsou zachyceny průměrné teploty v jednotlivých měsících roku. Ve vlhkých rovníkových oblastech, kde rostou deštné lesy, je celý rok průměrná teplota mezi 25 až 27 °C. Pro srovnání si připomeňme, že průměrná letní teplota v Praze je 18,2 °C, celoroční průměr tamtéž pak 9,1 °C. V subtropických oblastech savan s výraznými obdobími dešťů a sucha je teplota v průběhu roku i dne značně rozkolísaná. V době dešťů je denní průměr kolem 20 °C, v době sucha asi 30 °C. V uváděných průměrech však zaniká denní výkyv teploty — chladnější noci a horké dny. V noci může teplota klesat k 10 °C, ve dne vystupuje ke 40 °C. Větší kolísání je na obvodu horstev a v údolích, menší výkyvy jsou při mořském pobřeží a kolem velkých jezer. V rámci lesů se nadto projevují rozdíly podle výšky rostlin nad zemí: byliny na dně lesa žijí téměř v termostatu, koruny stromů a epifyty zažívají značné denní výkyvy teploty. Je nutné si uvědomit, že v tropických nížinách jsou teploty kolem 10 .C již citelným ochlazením, při němž jsou růstové procesy značně zabržděny nebo dokonce ustávají.

Skupiny

Do první skupiny můžeme zařadit kaktusy a ostatní sukulenty, mnoho letniček, většinu cibulovin a rostlin hlízovitých, které během roku „zatahují" a prožívají určité období klidu, a většinu rostlin okrasných květy.
Do třetí skupiny patří většina kapradin (ne epifytických!), vranečky, Cís-sus antarctica, Costus igneus, některé begónie a zástupci čeledi Gesnerí-aceae (podpětovítých).
Z toho vyplývá, že do druhé skupiny patří většina rostlin okrasných listem a velká většina květin vůbec. Proto nikdy nechybíme, umístíme-li rostlinu, neznáme-li její nároky na světlo, do světlého polostínu.

Rozdělení rostlin

Už jen z tohoto údaje vidíme, že pěstování rostlin pouze pod umělým osvětlením není levné, a často je i technicky náročné: proto budeme zářivkové osvětlení považovat spíše za doplňkové. Umělé osvětlení nám pomůže prodloužit náš krátký zimní den, neboť tropické rostliny jsou ze své domoviny zvyklé na 12 hodin světla denně, v létě i v zimě. V krajním případě můžeme použít k doplňkovému osvětlení i žárovky, ale mají nevhodné složení světelného spektra a proti zářivkám jsou neekonomické (většina elektrické energie se mění v teplo). Hodí se jen do malých terárií, kam by se zářivka nevešla. Velmi vhodným zdrojem jsou sodíkové výbojky.
Podle světelných nároků rozdělujeme pěstované rostliny do tří skupin:
1. světlomilné, pro něž je nezbytné plné sluneční světlo a které stíníme
nejvýše v poledních hodinách letních měsíců,
2. světlého polostínu, které snášejí jen ranní nebo večerní přímé slu
neční osvětlení, na světlejších stanovištích je musíme přistínit (pohybuje-
me-li mezi oknem a rostlinou nějakým předmětem, má však být patrný
stín),
3 stínomilné, které vystačí i s velmi nízkými hodnotami slunečního zá
ření, a prudké slunce jim škodí.

Osvětlení

Mezi exotickými rostlinami pěstovanými v bytech jsou druhy, které snášejí nebo je pro ně dokonce nezbytné po celý život 100% relativní osvětlení ve světlé části dne. Jsou to vesměs rostliny pocházející z polopouští (kaktusy), krátkostébelných savan (Aloe), břehů řek, ze skal či vysokohorských poloh. Také mnoho epifytů obývajících koruny stromů je na světlo vysoce náročných. Druhy ze spodního patra lesů nebo ze stinných roklí (např. četné druhy kapradin, krvokvěty, některé begónie, aglaonemy atd.) dlouhodobě vystačují jen s několika procenty relativního osvětlení, kapraďoro-sty a mechorosty rostou dokonce výhradně v silném přítmí skalních jeskyň nebo hlubokých strží. Ve městech se můžeme 100 % relativního osvětlení přiblížit jen ve všestranně prosklených sklenících, popřípadě na velkých otevřených terasách. Směrem od okna do středu místnosti a dále do tmavých koutů relativní osvětlení prudce klesá, takže tu vládne přítmí stejně jako pod clonou hustého lesa. Proto se mezi pokojovými rostlinami uplatňují zejména druhy pocházející z nitra lesních porostů.
Světlo je složené z elektromagnetických vln různých délek a barevných projevů. V rámci spektra od 400 do 750 nanometrů rozlišujeme světlo fialové, modré, zelené, žluté, oranžové a červené. Ve fotosyntéze rostliny nejlépe využívají světlo červené, oranžové, modré a fialové. Zelené světlo je málo využitelné a vysoké dávky ultrafialových paprsků naopak růst brzdí. Proto nejvhodnější umělé osvětlení poskytují zářivky s modročerve-ným nebo fíalovočerveným světlem (např. značka Lumaflor).
Kolik zářivek budeme do pokojové vitríny potřebovat? Co nejvíce, zvláště bude-li vitrína vysoká. Na 1 m2 by měl připadat — při umístění zářivek asi 50 cm nad rostlinami — příkon téměř 400 W.

Světlo 2

Pro osvětlení se v mezinárodním měřítku používá měrná jednotka lux. Ve volné přírodě se setkáváme se širokou stupnicí osvětlení v rozsahu od úplné tmy (= 0 luxů) do prudkého světla (asi 100 000 luxů), které je při vysokých bílých oblacích nebo v zasněžené krajině. Osvětlení, které rostliny přijímají, vyjadřuje tzv. relativní osvětlení, udávané v procentech: ve volné krajině bez nadrostu používají rostliny 100 % relativního osvětlení, v podrostu lesa io bývá pouze 1 % relativního osvětlení, popřípadě i jen pouhý zlomek tohoto procenta.

Světlo

Hlavním zdrojem energie pro růst a vývoj rostlin je světlo. Díky fotosyntéze vytvářejí zelené rostliny na světle z kysličníku uhličitého a vody cukr glukózu, který je výchozí látkou pro tvorbu četných dalších cukrů, tuků a bílkovin, z nichž se skládá rostlinné tělo. Rostliny se však vzájemně liší potřebným minimem světla, při němž fotosyntéza může probíhat, i nárokem na optimální hustotu světelného toku, při němž se ústrojné látky tvoří nejrychleji.
Hustota světelného toku je ve volné krajině, v blízkosti oken a na zasklených verandách ve střední Evropě, postačující i pro většinu exotických rostlin. Větším problémem je však dávkování světla, tj. střídání různě dlouhého dne a noci. V tomto ohledu se liší evropská krajina, a zejména části bytů, od domoviny exotů nejvíce. Proto také patří regulace osvětlení k nejdůležitějším starostem pěstitele.
K osvětlení pěstovaných rostlin se snažíme co nejvíce využít přírodního zdroje — slunce. Některé druhy potřebují časté přímé oslunění, u většiny je však zdar pěstování zajištěn i rozptýleným světlem oblohy, které proniká do bytu i v době, kdy je slunce na opačné straně domu nebo kdy je skryté za oblaky. Přímé a rozptýlené světlo můžeme doplňovat, nebo
v tmavém koutě bytu či ve vitríně dokonce zcela nahrazovat umělým světlem žárovek nebo zářivek.

Prostředky

Prostředky, které má pěstitel pro úpravu životního prostředí exotických květin v moderním bytě k dispozici, jsou značné:
1. snadno ovladatelné elektrické osvětlení,
2. regulovatelné ústřední topení,
3. nevysychající kohoutky vodovodu,
4. běžně prodávaná průmyslová hnojiva a
5. účinné preparáty na ochranu proti chorobám.
Vždy se snažíme o účelné využití celkového uspořádání i vlastností bytu, aby rostliny žily vedle nás co nejsamozřejměji. V tom je největší umění pěstitele: vybrat si druhy, kterým nejlépe vyhovuje prostředí právě jeho bytu. Náročnější pěstitel, který chce mít ve svém vlastnictví i úzce specializované rostliny, musí v bytě vytvořit oddělenou niku, v níž je režim světla, tepla, vody i živin regulován podle jejich potřeb.
Nikou s regulovatelnými faktory může být již pohyblivý květinový stojan, který posouváme s ohledem na zdroj světla či tepla. Dokonalejší podobou je květinová vitrína, jakýsi malý pokojový skleník. Jistě není daleko doba, kdy budou k dostání domácí fytotrony s dokonalým zařízením k automatickému řízení osvětlení, teploty a vlhkost

Slabikář pěstitele

Chceme-li pěstovat exotické květiny, musíme mít alespoň základní vědo­mosti o přírodním prostředí jejich domoviny, a zároveň znát možností, jak se v městském bytě uprostřed Evropy tomuto prostředí co nejvíce přiblí­žit. Jistě je užitečné znát „průměrné" prostředí, v němž pěstované rostliny v přírodě normálně rostou. Stejně důležité je však znát i krajní hodnoty prostředí, které rostliny ještě snášejí. Obecně lze říci, že většina druhů snáší bez poškození mnohem širší stupnici činitelů, nežli je ta, která cha­rakterizuje jejich původní stanoviště.

Rostliny jsou ve svém přírodním výskytu omezovány a tlačeny konku­rencí tisíců dalších rostlin a nezřídka o jejich růstu rozhoduje okolnost, že dané místo je vhodnější pro konkurenčně zdatnějšího jedince, nebo zvlášť příhodné pro některého cizopasníka. V tom je pěstitel proti přírodě ve vý­hodě: může pěstovat rostlinu v odděleném květináči či v jiném prostoru, v němž nerostou silní konkurenti nebo nehrozí zničení agresivní houbou, přemnoženým hmyzem ani býložravcem.

V domácím prostředí bez konkurence tedy bude záležet na tom, jak upravíme režimy nejdůležitějších činitelů v životě rostlin: režim světla, tepla, vody a živin. Nejsou to zdaleka všechny okolnosti, které ovlivňují růst a rozmnožování všech rostlin. V přírodě může být pro přežívání druhů důležitá třeba malá dávka ultrafialového záření, nepatrné stopy některého kovu v půdě, blízkost jiné rostliny či spoluexistence určitého ptáka, hmyzu nebo kaloně, kteří opylují květy a roznášejí zralá semena.

O světle, teple, vodě a živinách platí obecně, že exotické květiny musí dostat jejich správné množství (v případě světla a živin i správné složení) ve správný čas, podle přirozeného rytmu, který se blíží podmínkám jejich domoviny. Příliš malé nebo naopak příliš silné dávky, popřípadě zcela ne­přirozené dávkování v průběhu roku, mohou způsobovat poruchy v růstu, zamezovat kvetení nebo být příčinou onemocnění.

Rostliny nemůžeme pěstovat v průběhu celého života ve stejných pod­mínkách. Pro klíčeni semen, pro růst mladých semenáčů, pro vegetativní růst dospělých rostlin, pro kvetení a zrání plodů jsou žádoucí poněkud odlišná množství, různá dávkování nebo odlišné kombinace vnějších čini­telů. V praxi pěstitel exotických květin ovšem nemůže reagovat na všech­ny potřeby různých rostlin najednou. Proto se mnohdy spokojuje jen s ve­getativním růstem a oželí — alespoň u těch druhů, které jsou okrasné i listy — např. kvetení.

Včera a dnes II

Podívejme se na dnešní novostavby. Velká okna, prosklené balkónové dveře, dálkové nebo ústřední topení — to jsou samozřejmosti měst i ven­kova. Důsledkem je zvýšená teplota letni (často se projevuje dokonce skleníkový efekt) i zimní, která bývá o plných 15—20 °C vyšší než ve sta­rých budovách. Pro pěstování rostlin je méně příznivou změnou výrazné snížení vzdušné vlhkosti. Tyto tendence zůstanou již při dalším vývoji ar­chitektury zachovány, a tak se dobré světelné podmínky, poměrně vysoká teplota a snížená vlhkost prostředí stanou stálými průvodci našeho života.

Z toho je zřejmé, že starší příručky pojednávající o pěstování pokojo­vých květin a začínající Abutilon, Azalea, Begonia, Camellia, Cyclamen... budou, pokud nezahrnují i druhy teplomilnější, stále méně použitelné. Rostliny, které vyžadují v zimě pokles teplot k nule, budeme nuceni ze sortimentu vylučovat. Neznamená to ovšem, že bychom se jich vzdali úpl­ně. Některé z nich sice při vyšších zimních teplotách nevykvétají, ale přes­to stojí za to, abychom je pěstovali pro pěkný vzhled nebo okrasný list. Z jiných se pak stanou jen dočasní obyvatelé bytů. Přizpůsobila se tomu již i zahradnická výroba, a tak např. azalka nebo brambořík jsou dnes pře­vážně rostlinou dárkovou, poskytující jen několikatýdenní potěšení.

Budeme se tedy snažit nalézat a pěstovat druhy, které mohou přezimo-vat v teple nebo prožívají zimní období klidu „zatažené" do cibule, do hlí­zy, do oddenku. Pro ně pak jistě i v panelovém domě nalezneme kousek chladného prostoru.

O slovo se tedy hlásí tropická a subtropická květina.

Včera a dnes

Mnohdy si ani neuvědomujeme, v jak krátkém časovém úseku se zásadně změnily naše životni podmínky. Stačí nahlédnout do starších statistik za­chycujících rozvoj výstavby anebo přečíst si společenské romány ze za­čátku našeho století, faktograficky popisující život města a venkova. Brzy pochopíme, že údaje ve starší, dosud však používané literatuře, zabývající se pěstováním pokojových rostlin, rychle ztrácejí platnost.

Nahlédněme do podhorských vesnic, kde zůstala tradiční architektura ještě dobře zachována: často i půl metru silné kamenné zdi, vytmelené trámy, malá okna, dříve i hliněné podlahy. Ve městech byla situace jiná. Základní stavební materiál byl často stejný jako dnes, ale okna byla menší a ústřední vytápění bylo ještě před dvaceti lety luxusem. Topilo se uhlím, často jen v jedné místnosti trvale, do ostatních pokojů se teplo pouštělo jen občas otevřenými dveřmi. Průměrná zimní teplota se i v městském by­tě pohybovala kolem 10 °C, zdi provlhaly, relativní vzdušná vlhkost byla vysoká.

Úvodem

Proč jsme začali psát tuto knížku? Prostě proto, že máme rádi květiny. A z nich pak zvláště tropické.

Až půjdete ulicí, zadívejte se do oken. Pomalu, postupně, okno za ok­nem ... Uvidíte, že někomu stačí umytý rám a naleštěná skla, „okrášlená" nanejvýš teploměrem. Ale hned sousední okno přímo hýří životem: ston­ky, listy a květy, vše se tu proplétá ve veselé směsi. Jestliže se i vám více líbí okno plné květin, plné života, budeme si dobře rozumět.

Možná, že máte květiny rádi, ale nedaří se vám je pěstovat. Doufáme, že vám v tom naše knížka alespoň trochu pomůže. Ale pozor! Rostlina je živá bytost, takže neočekávejte žádné jednoznačně platné návody. Vždy se musí uplatnit i improvizace, experiment, fantazie, takže pěstování rost­lin splňuje všechny podmínky dobré zábavy. Každý začátek je těžký, hned se vám vše nepodaří. Ale až vám vykvete prvni květina, kterou jste si sami vypěstovali ze semene nebo z řízku, už si život bez rostlin nebudete umět ani představit.

Bývá dobrým zvykem poděkovat na tomto místě i pracovníkům, kteří dali knize definitivní podobu. S radostí děkujeme paní redaktorce Dr. J, Mladé, která věnovala rukopisu neobyčejnou péči a jejíž trpělivost byla při vzniku knihy mnohokrát vystavena zatěžkávací zkoušce. Poznámkami ke kultuře jednotlivých druhů nám velmi pomohl ředitel Severočeské bota­nické zahrady V. Štěpánek. Zásadním způsobem do rukopisu zasáhl druhý recenzent, doc. ing. J. Jeník, CSc, z Botanického ústavu ČSAV. Jeho bo­haté zkušenosti z tropů a dokonalá znalost ekologie spolu s ochotou obě­tovat mnoho času vylepšování rukopisu knihy jej výsledně staví spíše do role spoluautora než pouhého recenzenta. Závěrem pak chceme poděko­vat desítkám zde nejmenovaných zahradníků a amatérských pěstitelů, z jejichž zkušeností jsme při vzniku rukopisu vycházeli.

Jiří Haager

Počátek

O co tu vlastně jde? O informace jak pěstovat exotické rostliny. To je zajisté téma zajímavé, ale kde ty informace vzít? tady budu postupně zveřejňovat Kapesní atlas pěstrování exotických rostlin. doufám, že vám pomůže, a že se na mě nevrhne autor, který tuto knihu v roce 1982 spáchal.