Příprava materiálu a osazení

Při přípravě epifytni větve si nachystáme půdní směsi pro tyto rostliny (viz kapitolu o zeminách), dále budeme potřebovat rašeliník nebo některý „bochánkovitě" rostoucí mech (př. Leucobryum — bělomech), tenký, lakem izolovaný drát a ve vodě nerozpustné lepidlo (nejlépe kanagom). Větev nejprve upravíme, ořežeme přebytečné postranní větévky, popřípadě jiné na vhodná místa namontujeme. Vyzkoušíme si na místě, kde počítáme s definitivním umístěním, jak přiléhá ke stěně, nebo zda dobře stojí v misce, do které ji chceme upevnit. U závěsných kusů kůry, pařízků a větví přiděláme očko k zavěšení na skobu. A pak již můžeme montovat rostliny: „montovat" přitom říkáme úmyslně, protože s klasickým sázením má tento proces poměrně málo společného.
Nejprve si připravíme vhodně velký bal z rašeliníku nebo dostatečně rozměrný trs mechu, který rozestřeme naplocho. Do jeho středu vložíme hrstku lehkého substrátu, který jsme si připravili, na něj položíme kořeny rostliny a celý bal v ruce jemně smáčkneme. Pro jistotu ho několikrát obtočíme drátkem, aby se nerozpadl, a pak jej přiložíme k větvi nebo ke kmenu v místech, kde má být rostlina umístěna. Přidáme ještě hrstku rašeliníku — zabrání poškození kořenů při vázání a ukryje také drátek — a bal s rostlinou definitivně přitáhneme k větvi. Montujeme-li rostlinu na silný kmen, na hladkou plochu pařezu apod., vyplatí se na toto místo předem přibít dva až tři hřebíčky, za které pak drát snadno zachytíme. Výtečně a snadno se sází do dutin, ať již přirozených, anebo i vydlabaných. Někdy se doporučuje opatřit je odtokovým otvorem podobně jako květináče, ale je to zcela zbytečné.

Vhodné materiály

Jak budeme postupovat při osazování epifytni větve nebo kmenu? Nejprve vyhledáme vhodný materiál. Může jím být kus kůry z dubu korkového (Quercus suber), postačí však i kus dubové nebo „akátové" větve. Volíme vždy strom s tvrdým, pomalu tlejícím dřevem. Kromě zmíněných dubů a trnovníků jsou nejvhodnější kmínky dřínů, tújí a cypříšků, popřípadě jalovců. Můžeme také použít kmeny a větve, které ležely delší čas v bažině nebo v rašeliništi. Měkké části dřeva bývají již rozpadlé a tvrdé, většinou bizarně tvarované zbytky poskytují záruku, že nějaký rok vydrží. Je samozřejmé, že estetický tvar bude stejně důležitým hlediskem jako vhodnost materiálu.
(Dodatek z vlastní zkušenosti, výborně se hodí dřevo ořechové, protože je velmi tvrdé a dost dlouho vydrží. Pochopitelně ale nejde použít suché ořechové větve opadající ze stromu, ty jsou vyschlé a prohnilé již od samotného počátku. Potřebujete nějakou pěkně tvarovanou zdravou větev, jež vám třeba zbyde po prořezávání stromu.)

Zimní zahrady

Mimochodem, dovolil bych si vložit maličkou zkušenost ze života, týkající se stále oblíběnějších zimních zahrad. a sice, že zimní zahrada nemusí být udělána jen klasicky z rostlin v květináčích, ale posledně jsme viděl jednu udělanou tak, že byla postavena přímo s domem, a rostliny byly zasazeny přímo v půdě. Nu, výsledek vypadal opravdu krásně, jen byhc si myslel, že pokud do takového skleníčku proniknou škůdci tak se můžete s květinkami rovnou rozloučit. (mimochodem, sám mám v plánu nějakou tu zahrádku pod střechou udělat, takže snad budu brzy moci doplňovat z vlastních zkušeností.. Snad ne jen "takhle to nedělejte, všechno chcíplo".)

Epifity

Mnohé epifytní rostliny potřebují pro zakořenění určité množství substrátu. Kapradiny rodů Drynaria nebo Platycerium vytvářejí nejprve sterilní listy, které se směrem vzhůru od borky hostitelské dřeviny odchlipují a vytvářejí tak nálevku k zachycování vody, detritu, odpadlých listů apod. Do tohoto lehkého, výživného substrátu pak rostlina koření. Nedostatku vody se brání epifytické rostliny různě. Některé snášejí vysychání (mívají silnou, voskovitou pokožku — Hoya, některé kaktusy), jiné mají pochvy listů rozšířené, mezi nimi jsou prostory, kam srážková voda zatéká, nahoře se však listy svírají a zabraňují výparu (např. četné bromélie rodu Tillandsia), u některých dospěla specializace tak daleko, že se některé listy mění ve vako-vité nádržky na vodu a kořeny vyrůstající ze stonku do této nevysychající vodní zásoby ve vlastních listech zasahují a mohou tak čerpat potřebnou vláhu v údobích sucha (Dischidia rafflesiana aj.). Zajímavé je i získávání „substrátu" u některých bromélií: staré listy na okraji růžice se stáčejí pod rostlinu, tak se vytvoří několikavrstvý bal z tlejících zbytků listů, do kterých rostlina vypouští kořeny a získává zpět živiny. Snad nám čtenáři odpustí, že jsme se tak dlouho zdrželi u epifytů a jejich biologie. Tyto rostliny si však zaslouží zvýšenou pozornost jak z hlediska ekologie, tak i z hlediska pěstitelského. Mnoho jich totiž patří k významným a perspektivním pokojovým rostlinám. Přitom si jen málokdy uvědomíme, jak je to skupina početná. Epifyticky roste téměř 10 % všech jednoděložných a dvouděložných rostlin, tedy asi 25 000 druhú!

Terárium

Terária se liší vlastně jen rozměry a vybavením od velkých květinových vitrín, které poskytují pěstiteli pokojových rostlin možnosti již téměř neomezené. Mohou být řešeny buď jako okenní skleníčky, nebo jako uzavřené pokojové vitríny s vlastním osvětlením (i u okenních skleníčků je však vhodné doplňkové zářivkové osvětlení, v zimních měsících musíme prodlužovat den). Stavba vitríny je již složitější a také finančně náročnější. Poslední úpravou, o které se zde zmíníme, jsou epifytické větve a kmeny. Jde o úpravu specializovanou, hodí se pro ni jen druhy, které v přírodě epifyticky (tj. přisedavě) rostou. Většinou takto budeme pěstovat bromélie, orchideje, některé áronovité rostliny, kapradiny, rostliny z čeledí podpětovitých, klejichovitých a kaktusovitých.
Co jsou vlastně epifyty? Jsou to rostliny, které využívají jiných rostlin (kmenů a větví stromů apod.) jako stanoviště. Přisedají na borku, kůru, nevnikají však svými kořeny do živých pletiv hostitelské dřeviny, neparazitují. Kořenový systém bývá často výrazně redukovaný. Kořeny řady druhů bromélií jsou drátovité, je jich jen několik a jejich funkce je ryze upevňovací, příjmu živin ani nejsou schopné. Vrchol v tomto přizpůsobení představuje asi bromélie Tillandsia usneoides (známe ji ze špatných překladů beletristické literatury z oblasti jižních států USA, Střední a Jižní Ameriky jako „španělský mech"): kořeny vytváří pouze klíčící rostlina, v průběhu dalšího života však úplně zanikají. Tyto bromélie s redukovaným kořenovým systémem přijímají vodu pomocí zvláštních šupinek na listech. Kořeny jiných epifytů bývají naopak četné a silné. U některých orchidejí jsou kořeny mohutnější než celá rostlina, obsahují i chlorofyl a podílejí se na fotosyntetické asimilaci. Orchidej rodu Taeniophyllum nemá např. ani stonek (je silně zkrácený) ani listy, květy vykvétají zdánlivě přímo z kořenů.