Pavonie II

Hlavní podmínkou pro pěstování akalyfy je dostatek světla, nejlépe přímé slunce, pak jsou listy vybarveny nejsytěji. Také teplota musí být dostatečně vysoká, a ani v zimě nemá klesat pod 18 °C. Nejlépe se těmto rostlinám daří v dobře vytápěných místnostech, kde je možnost pravidelně je rosit vlažnou vodou. Výživná kompostová zemina se má každým rokem alespoň zčásti vyměňovat, aby se doplnily živiny, kterých rostlina potřebuje velmi mnoho. Kultivary množíme v jarním období vrcholovými řízky v teplé množárně. Jako substrát použijeme osvědčenou směs rašeliny s pískem. Zatímco vyobrazený druh patří k rostlinám s výraznými okrasnými listy, některé příbuzné akalyfy se pěstují pro výrazná, převislá, rudá květenství. Je to zvláště Acalypha hispida BURM. f. (syn. A. sanderi N. E. BR). Listy jsou v tomto případě méně ozdobné, tmavě zelené, vejčité, zašpičatělé. Zato rudá květenství jsou dlouhá až půl metru. I tento druh je vysoce ceněn a v tropických zemích se s ním setkáme v každém parku. V kultuře pěstujeme přibližně stejně jako A. wilkesiana. Tu a tam můžeme vidět i A. hispida 'Alba1 s květenstvím smetanově bílým.

Akalyfa (palnice)

Acalypha Wilkesiana Mull. Arg. Euphorbiaceae — pryšcovité
Mezi pěstovanými rostlinami s barevnými listy převažují formy panašované, tj. s bíle nebo žlutě skvrnitou čepelí. Proto je třeba v kultuře uvítat každou rostlinu, která má tuto barevnou paletu bohatší. Akalyfa, ve starší literatuře nazývaná také palnice, je jedním z mála druhů obecně pěstovaných v tropech na celém světě. Její krása je skutečně nebývalá. Nevysoký keř je hustě olistěný. U původního druhu, pocházejícího z tichomořských ostrovů, jsou listy bronzově zelené, rudě a karmino-vě růžově skvrnité. V kultuře se spise setkáme s ustálenými zahradnickými formami, kultivary. 'Marginata' má listy velké, olivově hnědé, růžově vroubené, 'Miltoniana' má charakteristické povislé, bíle vroubené listy, 'Mu-saica' (na snímku) má listy bronzově zelené s červenými a oranžovými plochami a 'Obovata' má listy obvejčité, v mládí olivově zelené s oranžově žlutým okrajem, později spíše bronzové, s okrajem karmínovým. Vzácně se setkáme i s kultivarem 'Godseffiana' se zelenými, krémově vroubenými listy.
Květenství je u tohoto druhu poměrně nevýrazné, jeho délka nedosahuje ani délky listové čepele.

Pavonie II

Květy ve vrcholových hroznovitých květenstvích se objevují v průběhu celého roku. Jsou nápadné nejen růžově karmínovou barvou korunních lístků, ale i sytě modrými prašníky. Pěstuje se ještě celá řada druhů, jež nemá smysl zde vyjmenovávat a které kvetou neméně krásně purpurovými, fialovými, růžovými nebo žlutými květy. Plodem jsou tvrdky, často s háčky nebo ostny, v přírodě roznášené zvířaty, jimž se přichytí na srsti. Velice snadno klíčí. Pavonie pěstujeme v teplých místnostech, neprožívají výrazné období zimního klidu. Snášejí i plné slunce, vhodnější je však lehké přistínění, nezbytná je stálá vysoká zálivka. Množíme je jednak semenem, jednak řízky, které získáme při tvarování rostlin. Dobře zakoření v písku s rašelinou na spodním teple. Po zakořenění je přesazujeme do definitivního substrátu, směsi drnovky, listovky, rašeliny a písku.