Pilea II

Současně jsou na naší fotografii zachyceny její nejrozšířenější kultivary 'Norfolk' a 'Silver Tree' (stříbrný stromek). Jsou to poměrně drobné, jen asi 10—15 cm vysoké vytrvalé dvou-domé byliny se vstřícnými, křižmostojnými listy, dlouhými u původního druhu 4—8 cm. Většina druhů tohoto rodu roste v hustém, stinném podrostu tropických lesů, mnohé zasahují i výše do hor [např. P. microphylla (L.) LIEBM! roste v jihoamerických Andách ještě ve výši 2000 m n. m.j. Z toho vyplývá jejich potřeba difúzního světla, nesnášejí přímé slunce. Nižší teploty jim neškodí, ale neměly by klesnout příliš pod 15 °C. V zimě jim musíme zajistit dostatek světla. Zeminu volíme buď prodejnou směs pro pokojové rostliny, nebo humózní listovku s přídavkem rašeliny. Zálivka je nezbytná měkkou, pokud možno dešťovou vodou, substrát musí být neustále vlhký. Množíme je snadno vrcholovými řízky, které koření i ve vodě. Pileu používáme k sesazování misek nebo k demižónové kultuře.
(pozor, autor to myslí doslovně, on nechce rostlinu zdímat a pít, on jí chce v demižonech pěstovat..)

Pilea

Pilea spruceana Wedd. Urticaceae — kopřivovité. Čeleď kopřivovitých zahrnuje několik rodů, které se pěstují. Kromě Boeh-meria, Debregeasia a Laportea, jež známe z botanických zahrad, jsou to především rody Helxine s druhem H. soleirolii REQ., polštářovitým, s droboučkými listy, který se často používá ve sklenících jako náhrada trávníku, rod Pellionia, z něhož se pěstují především P. pulchra N. BR. a P. daveaua-na N. BR., a konečně rod Pilea LINDL. Je to rod poměrně bohatý, zahrnuje na 200 druhů. Z nich se v okrasném zahradnictví rozšířil především druh z jihovýchodní Asie Pilea cadieri QUILL Jeho anglické jméno „aluminium plant" — tedy hliníková rostlina — dobře vystihuje stříbřitě zbarvené plochy mezi jednotlivými žilkami na listu. Vyobrazená pilea P. spruceana WEDD. pochází z Jižní Ameriky, kde roste na území mezi Venezuelou a Peru.

Fíkus

Poněkud citlivější drobnou liánou je F. pumila L. (syn. F. stipulata THUNB.) z jihovýchodní Asie a z Austrálie, který se pne na zdech ve všech botanických zahradách. Velice pestrým okrasným keřem se šedě, zeleně a bíle mramorovaným listem je tichomořský F. aspera (syn. F. parcelliiMí-ITCH). Je ale poněkud náročnější na teplotu i vzdušnou vlhkost. Mohli bychom jmenovat další desítky skutečně krásných zástupců tohoto bohatého rodu (asi 650 druhů), z nichž naše zahradnické závody rozmnožuji většinou jen nejběžnější F. elastica ROXB., nejvýše jeho kultivary 'Decora' se širším listem a 'Variegata' s listy panašovanými. Tento druh právě není nejvhodnější pro moderní byty, protože špatně přezimuje a často v zimě shodí většinu listů, nebof by měl být pěstován při nižších teplotách; hlavně však špatně snáší chladný proud vzduchu při větrání, zvláště v kombinaci se zálivkou. Všechny fíkusy množíme hlavně vrcholovými řízky, které však musíme namočit do teplé vody, aby se odplavilo mléko z mléčnic narušených řezem. Zakořeňujeme je v teplé množárně v zemině složené ze stejného dílu rašeliny a písku.
(mimochodem, v přírodě rostoucí keřovité či stromovité fíkusy je možné docela snadno vidět i v jižních částech evropy, konkrétně v mém milovaném španělsku docela běžně.)

Fíkus

Fíkusy jistě není třeba zvláště představovat. Již po mnoho desetiletí patří k základním zahradnickým kulturám a v každé botanické zahradě vidíme další, mnohdy velmi krásné druhy. Jsou to jak liány, tak i keře, mnohdy stromy dorůstající několika desítek metrů, které se o zem opírají tzv. deskovými kořeny. Časté jsou vzdušné kořeny, které zakotvují v zemi a tvoří vedlejší kmeny. Pověstné jsou v tomto směru asijské banyány: F. bengha-lensis, F. aoa aj. Fíkusy se pěstují hlavně pro krásné listy; květy jsou nenápadné, uzavřené v tzv. syconiích (kulaté nebo vejčité schránky s otvorem pro opylující hmyz). Plody, nažky, jsou v zdužnatělých syconiích uzavřeny.
Ficus villosa (na obrázku) roste v Indii, Vietnamu, na Srí Laňce a v Malajsku. Je to nevelká liána, dorůstá přibližně 3—4 m. Listy jsou hustě chlupaté na líci a na okrajích; v přírodě, kde se fíkus popíná po stromech, přiléhají k podkladu a doslova kopírují jeho povrch. Škoda, že se ještě nepěstuje v našich zahradnických závodech. Je to totiž ideální rostlina pro byty s ústředním topením, která snese i značné zastínění. Zeminu volíme kyselejší, rašelinu s drnovkou, listovkou a pískem. Zálivka musí být poměrně bohatá, aby substrát nikdy zcela nevyschnul, nebof jinak opadávají listy.

Olověnec

Na jaře olověnec dotvarujeme řezem (řízky můžeme použít k množení; zakoření spolehlivé v písku s rašelinou v nepříliš teplé množárně) a pokud možno jej vyneseme na balkón nebo na terasu. Podmínkou úspěšného pěstování je dostatek světla, nejlépe plné slunce a před chladnými jarními a později podzimními větry chráněná poloha. Pro pěstování olověnce stačí zcela běžná, prodávaná kompostní zemina, nebo zemina odebraná z dobře zpracovaného záhonu na zahradě. V době vegetace nezapomínáme na hnojení, nejlépe se osvědčují plná průmyslová hnojiva. Zálivka je nezbytná po celou dobu vegetace, tedy od jara až do pozdního podzimu, důkladná; před každou další zálivkou však necháme zeminu proschnout, aby kořeny měly dostatek vzduchu.

Olověnec

(Plumbago capensis)
Čeleď olověncovitých znají spíše skalničkáři než pěstitelé pokojových rostlin. Přesto jeden zástupce je běžným obyvatelem sbírek botanických zahrad. Olověnec Plumbago capensisje polokeř s vystoupavými i ovíjivými větvemi. Dorůstá přibližně 1 m výšky, ale lze jej dobře tvarovat. Původem je z Kapská, z jižní Afriky, kde roste v údolích řek od 0 do 900 m n. m. Známý je i z podrostu nepříliš teplých tropických lesů v okolí Port Elisabeth. V červenci až v září vykvétá krásnými světle modrými květy, pro které se pěstuje. Tento druh není příliš těžké pěstovat, pokusit se o to mohou i začátečníci. Je ovšem nutné dodržet pravidla správné kultury, především rostliny neumísťovat do přílišného tepla. V zimě by měl být olověnec v nevytápěné, světlé místnosti, kde se teplota pohybuje kolem 10 °C. V dobrém stavu bývají rostliny umístěné v zimě na chodbě blízko oken.

Bougainvillea

Bugenvileje patří k rostlinám, kterým musíme zajistit chladné přezimo-vání. Bez této doby vegetačního klidu jen špatně kvetou. Umístíme-li je do prostoru s průměrnými teplotami 5—10 °C a s dostatečným osvětlením, téměř je nezaléváme. Na jaře provedeme hlubší řez, kterým tyto vzrůstné liány udržíme v potřebné velikosti, přeneseme je do teplé místnosti, začneme více zalévat a po vyrašení i jednou týdně hnojíme. Nejdůležitější podmínkou kultury je plné slunce, bez kterého rostliny nekvetou. Květy, které jsou nenápadné, ale obklopené zářivě zbarvenými vytrvalými listeny, se objevují počátkem léta. Rostliny kvetou bez přestávky až do podzimu. Po celou tuto dobu hojně zaléváme. Zemina je nezbytná výživná, nejlépe směs listovky, drnovky, písku a rašeliny. Množíme řízky, pouze na spodním teple.

Bougainvillea

Liána, kterou vidíte na fotografii z Indie, bude možná první rostlina, které si všimnete, navštívíte-li tropické nebo subtropické země. Jednak proto, že se obecně pěstuje, jednak proto, že má křiklavě pestré listeny květů.
Původní druhy, z nichž pocházejí všechny moderní kultivary Bougainvillea glabra CHOISY a B. spectabilis WILLD. se vlastně nepěstují. Na jejich místo nastoupily působivější, s méně trny, bohatěji kvetoucí a hlavně podstatně barevnější kulturní formy. Jmenujme alespoň u nás nejhojněji pěstovaný kultivar 'Mrs Butť, nebo krásně svítivě červený 'Barbara Karsť. Setkáme se ovšem i s barvami bílými, růžovými, meruňkovými, jež patří k nejkrásnějším, nebo vínově rudými i sytě temně fialovými. Poměrně citlivé a v domácích podmínkách jen vzácně kvetoucí jsou kultivary s panašovanými listy.

Vánoční kaktus

Zálivku skončíme s počátkem podzimu a současně i snižujeme teplotu. Až do počátku nebezpečí mrazů můžeme mít kaktusy na okenní římse nebo založené v truhlíku. S počátkem mrazu je přenášíme do chladné místnosti a nezaléváme. Teprve až se objeví poupata, obnovíme zálivku a rostliny přeneseme do teplé místnosti. Po odkvětu zálivku i teplotu snížíme a opět až na jaře, při rašení nových listových článků, začneme zalévat a hnojit normálně. Jen takto rostlinám zajistíme každoroční bohaté kvetení.
Přestože jde původně o epifyt nebo petrofyt, pěstujeme zygokaktusy v květináčích, abychom přenášením zajistili správný průběh teplot. Zeminu volíme běžně prodávanou, kompostní.