Množení

Na listech nebo na květních stvolech některých rostlin vyrůstají přímo mladé rostliny, které stačí jen oddělit. Běžný je tento jev, označovaný jako viviparie (živorodost) u rodu Bryophyllum, u některých kapradin, orchidejí atd. Zakořeňování na rostlině můžeme provádět u těch druhů, které ztrácejí spodní listy (zespodu „vyholují") a okrasná zůstává pouze vrchní část rostliny (často u fíkusu). Asi do poloviny průměru kmínku uděláme šikmý zářez, zavření rány zabráníme vložením dřevěné štěpiny do zářezu. Řez obalíme vlhkým rašeliníkem a ten opět zabalíme do fólie, kterou nad řezem i pod ním stáhneme. Za několik týdnů již uvidíme špičky kořenů prorůstající rašeliníkem. Zakořenělou vrchní část rostliny je možné oddělit a běžně zasadit. Většinou obrazí i zbytek kmínku. Vegetativní i generativní množení má tolik odchylek a možností, že by je nebylo možno popsat ani v hodně tlusté knize. Proto se vždy nejprve poraďte s odborníkem, např. se zkušeným pracovníkem botanické zahrady. U některých rostlin je skutečně nutné přesně dodržet všechny podmínky.

Vegetativní množení

Připravíme si množárničku z truhlíku či misky naplněné pískem nebo směsí rašeliny s pískem. Řízek odtrhneme (u dřevin) nebo odřízneme, listy zkrátíme asi na polovinu původní délky čepelí a stonkem zapíchneme do substrátu. Před tímto zákrokem můžeme ještě řízek stimulovat, tj. pomocí auxinů, rostlinných hormonů, podpořit růst kořenů. Stačí na to obecně prodávaný prostředek VS 9. Pod nádobu podložíme misku s vodou, zásadně zavlažujeme podmáčením. Obě nádoby přikryjeme skleněným zvonem nebo alespoň sáčkem z PVC či velkou sklenicí a tuto improvizovanou množárnu umístíme do tepla (nad radiátor topení apod.) a na světlo. Pouze řízky sukulentů, jako např. některých starčků, pryšců či stapélií, zakládáme do suchého písku (nejdříve je však necháme po odříznutí jeden až dva dny zasychat zcela bez substrátu) a první týden či čtrnáct dnů po zasazení vůbec nezaléváme. Listové řízky odebíráme buď s řapíkem, který pak zapichujeme do mno-žárenského substrátu, nebo i bez řapíku. Je možné množit i pouhými úkrojky listů (např. begónie), v úkrojku však musí být zachována alespoň část hlavní žilnatiny. Listové úkrojky buď do substrátu zapichujeme, anebo je pokládáme naplocho. Naplocho však pokládáme i některé řízky stonkové, např. části kmínků rodu Aglaonema, Dracaena, Dieffenbachia, které zatlačíme do substrátu jen asi do poloviny tloušťky stonku. Dělení oddenků je časté např. u rostlin zázvorovitých, marantovitých a áronovitých. Rozřezat můžeme i hlízy, např. kaládií. Řezné plochy opět zaprášíme ihned prachem z dřevného uhlí, hliníkovým prachem apod.

Vegetativní množení

Podstatně rozšířenější je množení vegetativní. Nejjednodušší je dělení trsů a oddělování dceřinných cibulek a hlíz při přesazování. Trs co nejvíce rozvolníme. Někdy se nám podaří mladou rostlinu uvolnit i bez řezu, jindy si musíme pomoci nožem. Řezné rány vždy zasypeme buď hliníkovým prachem, nebo drtí z dřevného uhlí, při nejhorším postačí i cigaretový popel. Rostliny po oddělení ihned sázíme. Dbáme na to, abychom co nejméně porušili kořenový systém, protože oddělené rostliny jsou ihned schopny dalšího růstu.
Řízkování je druhou metodou, v praxi nejužívanější. Řízky mohou být stonkové, listové, oddenkové a kořenové; kořenové se používají jen zřídkakdy, např. u Cordyline. Stonkové řízky jistě všichni dobře znáte. Každý už jistě viděl oddělek některé rostliny zakořeňovaný ve sklenici s vodou. Zakořeňování ve vodě sice není v odborné literatuře doporučováno, ale zakoření tak řada i velmi vzácných druhů rostlin, např. i „zadní" pahlízy orchidejí rodu Cattleya

Výsev

Výsevní truhlík, miska nebo květináč, naplněné vhodnou zeminou, pod níž je na dně dostatečná vrstva z kaménků nebo hliněných střepů (dre-náž), to je základ. Povrch substrátu pečlivě urovnáme a utlačíme, semena na něj vysejeme pokud možno rovnoměrně a ne příliš hustě. Platí obecná zásada, že semena přikrýváme přibližně dvakrát vyšší vrstvou zeminy, než je jejich průměr. Vysev zavlažíme buď mlhovkou, nebo raději podmáčením. Misku pak postavíme na světlé a teplé místo a přikryjeme ji fólií z PVC nebo sklem, které denně obracíme, aby kondenzovaná voda neka-pala na vysev. Po vyklíčení otužujeme mladé rostliny opatrným větráním, a když semenáčky dorostou takové velikosti, že je možné s nimi bezpečně manipulovat, přepichujeme (pikýrujeme) je jednotlivě nebo po několika do květináčků naplněných již živnější nebo definitivní zeminou.

Bromélie si zaslouží, abychom si o jejich výsevu řekli něco více. Provádíme jej buď na povrch rašeliny, nebo na filtrační papír, nejlépe v tzv. Pe-triho miskách. Semena zásadně vyséváme co nejdříve po sklizni, neboť velmi rychle ztrácejí klíčivost. Mnohé bromélie, zvláště tzv. aerofyty, vyséváme tak, že semena (mívají chmýřité „padáčky") rozprostřeme na povrch kusu kůry z korkového dubu nebo na smotek větviček zeravu. Takový vysev pak jen postříkáme a celá péče spočívá v každodenním namočení celého výsevu do vody a pověšení na světlo a do tepla. Mladé rostliny pak buď přepichujeme do lehké epifytické směsi, nebo je lepíme kanagomem na kůru bez substrátu.
Výtrusy kapradin vyséváme na vlhkou mokrou rašelinu, do Petriho misek nebo do jiných klíčidel, kde udržíme vysokou vlhkost. Vysev nikdy nezasypáváme. Kapradiny potřebují pro rozmnožování vodní prostředí, musíme tedy dbát na dostatek vody. Vysev umístíme v teple, ale téměř úplně ve tmě. Teprve když se vytvoří zelené lupenité útvary (prothallia), přenášíme klíčidlo ke světlu. Zajímavý je i způsob výsevu kapradin na cihlu. Obyčejnou cihlu vypálíme v troubě (sterilizace), potom ji položíme do misky s vodou a necháme ji nasát. Na ni pak vysejeme výtrusy. Takto prý klíčí nejlépe např. stromovité typy kapradin.

Jak budeme semena vysévat?

Na to nejde, bohužel, poskytnout jednotný návod. Některá semena klíčí jen na světle, jiná jen ve tmě. Pokud nám neporadí literatura, vysejeme část semen do substrátu, překryjeme vrstvičkou zeminy, a na její povrch vysejeme druhou část semen. Každá rostlina (i semena) vyžaduje odlišný substrát. Jakýmsi univerzálním řešením je směs rašeliny, písku a bukovky (nebo Perlitu) v poměru 2:2:1. Avšak některé druhy je nutno vysévat na speciální substráty. Např. masožravé Sarracenia a Darlingtonia nejlépe klíčí v podmáčeném živém ra-šeliníku, kapradiny, rosnatky a četní zástupci čeledi podpětovitých na čisté rašelině, vzácné proteje ve vrstvičce čistého písku položené na živné bukovce atd. Jistě se nevyhneme chybám, hlavně zpočátku. Ale naštěstí jsou rostliny živé a přizpůsobivé organismy, a tak některé naše omyly překonají. Je ovšem výhodné nejprve se seznámit s podmínkami, jaké má určitý druh na svém přírodním stanovišti v době plodu, a snažit se alespoň částečně je napodobit. Některé druhy ze savan (např. akácie, některé trávy atd.) potřebují k vyklíčení charakteristické střídání sucha a vlhka, někdy i značné zvýšení teplot (v savanách jsou běžné periodické požáry). Jen tak pak pochopíme na první pohled absurdní skutečnost, že např. semena zmíněných akácií klíčí lépe po krátkém spaření vařící vodou (není to tak výjimečný jev, jak by se mohlo zdát; po spaření lépe klíčí i některé blahovičníky škumpy aj.).U jiných druhů je nutné přemrznutí anebo alespoň období nízkých teplot (i u tropických druhů) atd. Rozhodně toho o podmínkách klíčeni jednotlivých exotických druhů víme poměrně málo a je tu tedy široké pole pro vlastní výzkumnou práci. Ale vraťme se k výsevu.

Množení rostlin

Rozhodli jste se vyzdobit si květinami byt, třídu, klubovnu, dům. Zamysleli jste se nad podmínkami, které můžete rostlinám nabídnout, a podle toho jste zvolili i vhodný sortiment. A co dále? Máme dvě možností: buď zajít do prodejny květin a v ní — s trochou štěstí — koupit rostliny, které hledáme, anebo si zvolený druh sami vypěstovat.
Tento druhý způsob je jistě zábavnější, přitažlivější i poučnější. Kromě toho se při růstu rostliny můžeme důkladně s ní seznámit: pochopíme závislosti a potřeby, které bychom nepoznali, pokud bychom si květinu koupili již „hotovou", a rostlina se může lépe přizpůsobit prostředí, ve kterém ji umístíme. Kromě toho nemůžeme ani v budoucnu očekávat, že zahradnické podniky budou pěstovat všechno. Trvale vzrůstající zájem o květiny vyvolává spíše jev opačný, pěstování snadno a rychle množitelných druhů. Pokud se tedy s běžnými druhy květin nespokojíme, musíme se je naučit vypěstovat sami. Množení rostlin je v podstatě možné dvěma základními způsoby: gene-rativně (pohlavně), tj. semeny a výtrusy, anebo vegetativně, tj. částmi rostlin. Výsevem je možné množit všechny druhy rostlin — ale pozor! Odrůdy, kultivary, množíme výhradně vegetativně, protože z výsevu nezískáme jednotné potomstvo. Víme sice, že vysev je způsob zdlouhavý, protože na výsledek, tj. na statný, květuschopný exemplář, budeme často čekat i několik let. Ale domníváme se, že naše poznávání rostliny, jejího růstu a přizpůsobování se našemu domovu, tento čas vynahradí. Kromě toho se při pěstování rostlin bez trpělivosti neobejdeme nikdy.
Budete-li chtít pěstovat i méně běžné druhy, obraťte se např. prostřednictvím stanice mladých přírodovědců na některou naši botanickou zahradu. Věříme, že se vám podaří například za brigádu na pozemku zahrady získat přebytečná semena nebo i části rostlin z „jarního průklestu".

Hnojiva

Nároky jednotlivých rostlin na hnojení jsou značně odlišné. Malé nároky mají např. vřesovcovité rostliny, epifyty, nebo Anthurium (Hortulanum — hybridy); střední Anthurium (Andreanum — hybridy), begónie, kamélie, asparágus apod.; vysoké např. Aphelandra, Dieffenbachia, Saintpaulia, Sinningia atd. Nelze dát jednotný recept, jaké hnojivo použít a v jakém množství. Zásadně však hnojíme vždy jen ve vegetaci, nikdy v období klidu. Ve výživě rostlin pěstovaných pro květy nesmí chybět fosfor (při jeho nedostatku hnojíme superfosfátem, Thomasovou moučkou nebo citram-foskou), při hnojení panašovaných rostlin (Aglaonema 'White Rajah', Dieffenbachia 'Exotica', Caladium 'Brasilia' apod.) spíše omezujeme přísun dusíku, neboť při jeho nadbytku mohou zezelenat světlé plochy listů. Nejčastěji používáme tzv. plných průmyslových hnojiv, tedy hnojiv minerálních, která obsahují všechny základní živiny (dusík, fosfor, draslík) a většina i nezbytné mikroelementy. Jmenujme alespoň přípravky Hortus, * Herbapon, Hydroponix, Herbasyn, Sfinx, Cererit a citramfosku.
Jednoduchá minerální hnojiva obsahují vždy jen některé základní živiny, jako je draselná sůl (K), ledek vápenatý (N, Ca), ledek amonný (N, Ca — vyšší podíl dusíku), síran amonný (N), síran draselný (K), reformkali (K, Mg), Thomasova moučka (P, Ca).
Z organominerálních a organických hnojiv můžeme použít známý pří-
pravek OBM, kostní moučku a rohové piliny. Kostní moučka a rohové piliny jsou vhodné především k zapravování do půdy před přesazováním, neboť se pomalu rozkládají a uvolňují tak po dlouhou dobu přístupné živiny. Kostní moučka je především hnojivem fosforečným, rohová dusíkatým. Z ostatních organických hnojiv lze doporučit sušený rozmělněný kravinec, který přidáváme do půdy jako zásobu živin, nebo jej můžeme i zkvašovat ve vodě v poměru 1 : 5; ostatní doporučovaná hnojiva, jako je ptačí trus, močůvka nebo chlévský hnůj, v interiéru vynecháme z důvodů hygienických a také i pro jejich zápach.

Složení rostlin

Podrobný rozbor rostlinného těla vždy ukáže, že vedle uhlíku, kyslíku a vodíku (základních složek živé hmoty) jsou v něm obsaženy četné další prvky, jmenovitě dusík, fosfor, síra, draslík, hořčík, vápník, sodík, křemík, hliník a železo. Kromě toho jsou v rostlinách přítomné, i když jen v nepatrných množstvích, další, tzv. stopové prvky, např. různé těžké kovy. Již víme, že uhlík, kyslík a vodu rostliny získávají z plynného ovzduší a z vody v substrátu. Ostatní, tzv. minerální živiny čerpají rostliny svými kořeny z půdy, kam jsou dodávány jednak ze zvětrávajících hornin, jednak i z rozkládajících se odumřelých těl rostlin a živočichů.
V tropických půdách jsou značné rozdíly jak v zásobách živin, tak i v přítomnosti stopových prvků. Na rozdíl od převládajícího názoru jsou půdy tropických deštných lesů a tropických mlžných lesů na minerální živiny velice chudé. Úvahy, s nimiž se někdy setkáváme, např. o „perspektivní obilnici lidstva v Amazonii", jsou založeny na pouhé neznalosti tohoto prostředí. Stromy, pozemní byliny i epifyty v korunách jsou proto přizpůsobeny k využívání živin uvolňujících se z rozkládající se hrabanky a humusu. Obecně je v tomto prostředí značný nedostatek dusíku, fosforu, draslíku a vápníku. V savanách a polopouštích je humusu také jen málo, v nadbytku jsou však soli vápníku, hořčíku a sodíku. Zásobování tropických a subtropických rostlin živinami není v průběhu roku nikdy rovnoměrné, a je do značné míry závislé i na rozložení srážek, ovlivňujících jejich přístupnost. Pro pěstitele exotických rostlin z toho tedy vyplývá, že určité přestávky v hnojení nemusí být při kultuře nijak na závadu.
Rostliny v kultuře mají jen malý prostor pro kořeny, a tím jsou omezeny i jejich možnosti výživy. Přesadíme-li květinu do nového hrnku, neznamená to, že bychom měli až do dalšího přesazování po starostech s hnojením. Kořeny totiž prorostou za dva až tři měsíce celý obsah květináče a zásobní živiny jsou vyčerpány. Není vhodné začít květiny přihnojovat brzy po přesazení (tím bychom je mohli i vážně poškoditi), ale asi za dva měsíce jim začneme doplňovat základní živiny.

Zeminy 3

Perlit Je vynikající přísadou do sléhavých směsí zemin, protože je lehký, dobře přijímá vodu i živiny. Je to andezit expandovaný při vysokých teplotách. Používáme ho nejen jako kypřící přísadu, ale i jako množárenský substrát. Polystyrén Granulovaný nebo drcený přidáváme k zeminám, které výrazně vylehčuje. Nepřijímá vodu, ani živiny. Nejčastěji ho přidáváme k substrátům pro orchideje.

Keramzit Je to expandovaná cihlářská hlína, která dobře provzdušňuje sléhavé substráty. Vhodná je i k hydroponickému pěstování rostlin a ke krytí substrátů na povrchu (obzvlášť v sesazených miskách se sukulenty působí velmi pěkně a přirozeně). Orchideje, které jsou zvlášť citlivé na přemokření substrátu a špatně koření (např. Phalaenopsis), lze pěstovat ve směsi keramzitu s drceným polystyrénem a na kousky nastříhaným molitanem; živiny v tomto případě dodáváme pomocí hydroponických hnojiv.

Trouch Získáváme jej z dutin vyhnívajících kmenů a je rovněž vynikající přísadou do směsí pro některé druhy, zvláště epifytické. Rostliny můžeme pěstovat i ve směsích, v nichž trouch a trouchnivějící kusy dřeva převládají (některé bromélie, Episcia, Bertolonia apod.).

Zemiony 2

Antuka Je to prosátá, prachu a větších kusů zbavená drcená cihla, která se hodí pro vylehčování sléhavých zemin. Mnoho kaktusářů používá antuku s malým průměrem drobtů jako univerzální substrát (zálivka hydroponickými hnojivy).

Rašeliník Používáme ho živý, sušený a trhaný. V živém rašeliníku pěstujeme některé citlivé hmyzožravé rostliny, např. Dionaea, Drosera apod., obkládáme jím květináče a kryjeme jím povrch substrátu u rostlin, u nichž je nutná stálá vysoká vzdušná vlhkost. Můžeme v něm také zako-řeňovat řízky, např. listové řízky již zmíněné Dionaea muscipula nebo i druhů rodu Streptocarpus. Velmi dobře drží vodu a je téměř sterilní, neboť je baktericidní a fungicidní. Suchý rozcupovaný nebo drcený rašeliník přidáváme k směsím pro epifyty, orchideje, bromélie a některá anturia.

Dřevné uhlí Jako kostky nebo drcené na malé kousky se přidává zvláště do epifytických směsí, kde zabraňuje přemáčení substrátu. Působí i dezinfekčně, takže se hodí k zaprašování ran, např. při řízkování. Některá velmi citlivá semena můžeme do vrstvičky drceného dřevného uhlí i vysévat.

Kořeny kapradin Používáme jak dovážené kořeny druhu Osmunda re-galis, tak domácího druhu Polypodium vulgare, stejně jako kmínky stromovitých kapradin jako přísadu k substrátům pro citlivé, epifyticky rostoucí druhy orchidejí, bromélií, pepřinců, Dischidia a Aeschynanthus, které nesnášejí přemáčení bálu. Velmi pomalu se rozkládají a trvanlivost můžeme počítat nejméně na 5—7 let.