Vánoční kaktus

ZYGOCACTUSTRUNCATUS{HA\N.)K. SCH. ft
[syn.: Schlumbergera truncata (HAW.) MORAN]
Cactaceae - kaktusovité
Jedním ze zcela nejběžnějších, ve městech i na venkově široce rozšíře-. ných kaktusů je „vánoční kaktus". Přestože jde o květinu zcela běžnou,! patří jistě k nejkrásnějším, a je-li opomíjena, pak neprávem. Dokladem toho je pohled na starý, dobře vzrostlý exemplář pokrytý uprostřed zimy desítkami nádherných květů. Zygokaktus pochází z Brazílie. Dnes se však místo původního druhu pěstuje nepřehledná řada kultivarů, odlišujících se navzájem barvou nebo tvarem květů i tvarem článků. V přírodě roste, stejně jako příbuzné „listnaté" kaktusy rodů Epiphyllum, Schlumbergera, Rhipsalis aj., většinou epifyticky na hrubé borce stromů, nebo na skalách, tedy petrofyticky. Protože pochází z oblastí, kde se běžně střídají roční období, musíme tomu přizpůsobit i jeho pěstování. Přes léto můžeme rostlinu umístit na teplé, výslunné místo a dobře ji zaléváme.

Leknín

Vyobrazený poddruh pochází ze Zanzibaru a pěstuje se nejčastěji jeho kultivar 'Bagdad' s četnými, nádherně zbarvenými, asi 15 cm širokými květy. Listy mají v průměru asi 30 cm. Pro menší nádrže je vhodný kříženec Nymphaea x daubenyana, který je možno použít i do větších akvárií. Máme-li k dispozici bazén, využijeme světle modře kvetoucího druhu N. colorata A. PETER. Pochází z tropické Afriky z okolí Dar-es-Salaamu. Jeho štítovité listy jsou velké v průměru jen asi 15 cm, květy u původního druhu dosahují asi 10 cm.
Voda u všech zmíněných tropických druhů leknínů by měla mít teplotu kolem 25 °C.
Lekníny množíme buď čerstvým semenem (původní druhy), nebo mno-žíme-li kultivary, rozřezáním oddenku.

leknín

Máte ve škole skleník, nebo jste se rozhodli vybudovat větší paludárium? Budete jistě hledat i některé pěkně kvetoucí vodní rostliny a zvolíte si nakonec tropické lekníny. Jen málokteré vodní rostliny skrývají v sobě tolik půvabu jako právě ony.
K jejich pěstování potřebujeme alespoň 50 cm hlubokou vodní nádrž s vyhřívanou vodou (postačí topné tělísko pro akvária). Dále velký květináč, který vyplníme humózní zeminou: pařeništní, drnovkou, listovkou a pískem, do zeminy přimísíme organická i anorganická minerální hnojiva. Silný rhizom, který jsme měli přes zimu uložen v chladnějším místě buď založený v bahně, nebo alespoň v nevysýchajícím sáčku z PVC zasadíme do připravené nádoby; substrát převrstvíme asi 5 cm písku, aby ho voda nevyplavovala, a umístíme do bazénu. Za několik týdnů vyraší listy, pokryjí hladinu a v létě se objeví i vytoužené květy.

Pepř

Pepře pěstujeme většinou bez potíží v běžných podmínkách moderních bytů. Pestrolisté druhy, jako je např. vyobrazený, jsou náročnější než zelenolisté: umísťujeme je do vitrín, okenních skleníčků apod., kde jsou nejpěknější. Vydrží ale i v bytových podmínkách, stačí k tomu stanoviště, kde teplota neklesá v průběhu roku pod 10 °C, lehké zastínění před přímými slunečními paprsky, vhodně volená zemina — rašelinová směs prodávaná v obchodech nebo rašelina smíšená s listovkou a pískem — a pravidelná zálivka, kterou udržujeme substrát stále vlhký.
Ani množení pepřů není obtížné. Řízkujeme je většinou v předjaří a asi 10 cm dlouhé vrcholové i stonkové řízky pícháme do raseliny s pískem do množárny; u zelenolistých pepřů postačí přikrýt řízky v pokoji skleněným zvonem nebo sáčkem z PVC.

pepř

PIPER ORNÁTŮM N. E. BR. Piperaceae — pepřovité
Pepře patří mezi známé a často pěstované pokojové rostliny. Většinou jsou to liány s pěknými, široce nebo úzce srdčitými listy, často barevnými. Vyznat se v systematice pepřů není snadné ani pro zkušeného botanika. Tento rod zahrnuje více než 700 druhů rostoucích v tropech a subtropech Starého i Nového světa. Vyobrazený Piper ornátům N. E. BR. pochází z Celebesu. Je to jeden z nejkrásnějších pepřů, jehož mladé listy jsou svítivě karmínově, později bledě růžově zbarveny podél žilnatiny. Velice podobný je druh P. porphy-rophyllum (LINDL) N. E. BR. Z Indonésie, který se liší od vyobrazeného jen hluboce srdčitě vykrojenou bází a olivovou zelení i temnějším karmínem na líci listových čepelí. Často se pěstují i další druhy: Piper bicolor YUN-CKER [syn. Artanthe magnifica LINDL., Piper magnificum (LINDL) GENTIL) s kovově zbarvenými velkými listy, P. sylvaticum ROXB. Z podhůří Himaláje s velkými, až 20 cm dlouhými listy s kovovým leskem a s růžově karmíno-vými plochami, který se často pokládá za hybrid, ale není tomu tak (roste např. v rezervaci Cuc Phuong ve Vietnamu); i „obyčejné", zelenolisté druhy, jako např. Piper nigrům L., známý z kuchyně svými sušenými bobulemi, nebo pověstný betel P. betle 1. našly v kultuře uplatnění.

Pepřinec

Použití pepřinců je přímo úměrné jejich ekologii. Můžeme je pěstovat v květináčích, lze je využít při osazování demižonů, při sesazování misek a mís; mnohé, a to nejen drobné druhy, ale i např. běžně prodávanou P. longiflora můžeme s úspěchem pěstovat s dalšími epifyty. Pěstujeme je většinou pro krásné listy, které jsou tvarově rozmanité; mnohdy mají pěkně strukturovaný povrch a barevně nezůstávají za nejkrásnějšími pokojovými květinami. Pepřince nejsou příliš náročné a teploty moderních bytů jim zcela vyhovují. Umisťujeme je buď na plné slunce, nebo do polostínu, a pokud udržíme rovnoměrně vlhký substrát, většinou rašelinovou směs nebo běžně prodávané zeminy pro pokojové květiny, dobře rostou i kvetou. Květenství bývá nenápadné; jediný druh, který se pěstuje pro silně vonné květy, je vyobrazený P. fraseri. Ty druhy, které se rozhodneme pěstovat epifyticky, montujeme do větších bálů rašeliniku, vyplněných směsí pro epifyty s větším podílem trouchu. Na epifytních kmenech udělá dobrou službu např. P. serpens(SWARTZ) LOUD. (syn. P. scandens Ruiz et PAV), která roste převisle a přitom velmi rychle. Pepřince snadno množíme řízky stonkovými i listovými, zapíchnutými do rašeliny s pískem na množárně; koření za několik týdnů.

Pepřinec

PEPEROMIA FRASERI C. DC.
[syn.: P. resedaeflora] Piperaceae — pepřovité
Mezi tropickými rostlinami najdeme jen málo k pěstování přímo předurčených rodů, jako je tento. Jde přitom o rod velmi rozsáhlý, zahrnující celkem asi 600 druhů, z nichž je celá řada již dlouho kultivována, ovšem všechny možnosti jistě vyčerpány ještě nebyly.
Pepřince pocházejí většinou ze Střední a Jižní Ameriky, kde rostou na nejrůznějších stanovištích. Peperomia incana (HAW.) HOOK. roste např. v Brazílii na suchých, silně osluněných skalách ve společnosti kaktusů a xerofytních bromélií, P.rubella HOOK. nalezneme v tropických vlhkých lesích Mexika na skalách nebo na zemi, kdežto P. pereskiaefolia (JACQ.) H. B. et K. se vyskytuje v subtropických polohách And od Venezuely až po Peru a roste, podobně jako desítky dalších druhů, epifyticky. Několik pepřinců roste i v tropické Africe.

Láčkovky, kterých je několik desítek druhů, jsou nejrůznějšího tvaru. Najdeme mezi nimi rostliny zemní, které mají své „pasti" rozložené v široké růžici, epifyty i liány, jež vystupují svým popínavým stonkem do korun stromů. Tvary a barvy láček jsou rovněž nejrůznější: konvice druhu N. ra-jah z hory Kinabalu na Borneu jsou až půlmetrové, svítivě rudé, u obústí s velkými černými zuby. Květenství je nenápadné, zdánlivý hrozen se skládá z většího počtu drobných kvítků. Tobolka obsahuje velký počet drobných křídlatých semen. Pěstování láčkovek není těžké, nutný je však buď vytápěný skleník, nebo vytápěná a dobře osvětlená vitrína. Rostliny pěstované volně v bytě sice rostou, ale nevytvářejí konvice. Nepenthes špatně snáší přímé slunce, proto ji lehce stíníme. Důležitá je vysoká vzdušná vlhkost, kterou udržujeme častým rosením a postřikováním rostlin. Zemina musí být lehká, porézní, používáme směsi pro epifyty s větším podílem sekaného rašeliniku. Nejlépe se láčkovkám daří, jsou-li zasazeny v tzv. orchidejových košíčcích a zavěšeny. Hnojíme jen velmi opatrně organickými hnojivy v nízkých koncentracích. Množení láčkovek je velice obtížné, používá se k němu vrcholových řízků, ale v amatérských podmínkách to není možné.

Láčkovka

Masožravé rostliny odjakživa budí velkou pozornost návštěvníků botanických zahrad. Jen tam můžeme vidět i křížence rodu Nepenthes, kterého ukazuje obrázek. Škoda, že tyto rostliny nemůžeme běžně koupit v květina řstvích. Indomalajská oblast. Nová Guinea, Filipíny, tropický australský Queensland — to jsou oblasti, odkud láčkovky pocházejí. Všechny mají jednu vlastnost společnou: živí se hmyzem a jinými drobnými živočichy. Proto se u nich vytvořila zajímavá adaptace. Listy se přeměnily v lapací orgán, láčku neboli konvici, která vyrůstá na prodlouženém středním žebru listové čepele. Bývá kryta víčkem a na dně je vylučována tekutina obsahující enzymy, trávicí šťávy rostliny. Z těl hmyzu kryje rostlina spotřebu dusíku, na který bývá její prostředí chudé. Jinak normálně asimiluje, takže podaří li se vám láčkovku sehnat, nemusíte současně zakládat chov cvrčků nebo jiného hmyzu (obejde se i bez něho).
(jasně jak je knížka stará, láčkovky jsou bez problémů ke koupi)