Sběr a dovoz rostlin

Předpokládejme, že je vše v pořádku, a vy stojíte nad kytičkou, kterou toužíte mít ve své sbírce. Nyní nastupuje druhé hledisko, hledisko ochranářské. Každý milovník rostlin by měl být v první řadě ochráncem přírody. Proto nikdy nesbíráme druhy ojedinělé, a i četné a skutečně „všude rostoucí" rostliny sbíráme jen tam, kde jsou bezprostředně ohrožené, např. na okrajích cest. Bez zábran můžeme sbírat jen tam, kde jsou rostliny odsouzeny k zániku: epifyty z poražených stromů, sukulenty na budoucích zavlažovaných polích, na okrajích lomů, které budou v krátké době zdevastovány, v územích budoucích jezer u přehrad. Předpokládejme, že všechny podmínky jsou splněny, a máte v ruce vytouženou rostlinu. A v tom okamžiku stojíte před podobnou otázkou jako Jan Neruda: „kam s ním?" anebo lépe „co s ní?". Rozdělme si tedy rostliny podle možností transportu. Nejjednodušší je sběr semen a plodů, o něco obtížnější je sběr orchidejí, bromélií a sukulentů a nejnáročnější je sběr a převoz měkkých celých rostlin a řízků.

Jak dovážet rostliny

Možná, že budete mít štěstí a navštívíte některou z tropických zemí. Protože jste milovníci květin, jistě zatoužíte po „zeleném suvenýru" — ale pozor! Hned zpočátku vás chceme upozornit, že každá zem má své předpisy pro dovoz a vývoz rostlin. A protože dodržovat předpisy a zákony se vyplácí, zjistíte si hned po příjezdu podmínky, za jakých je možné vývoz u-skutečnit. Jestliže je zakázán, anebo podmínky jsou příliš obtížné, zůstaňte raději u pozorování a fotografování. Jestliže navštívený stát neklade vývozu žádné zábrany, můžete si snad nějakou kytičku dovézt. Je ovšem nutné myslet i na dovoz, tedy na povinnosti, které každému ukládá náš právní řád. I náš stát se musí bránit zavlečení škůdců a nákaz, a proto si prostudujte vyhlášku MZ č. 63/64 Sb. a ČSN 465 803, které o tom pojednávají.

Oknolisté rostliny

Rostliny se však přizpůsobily i intenzitě slunečního záření. Některé silné sluneční světlo potřebují, jiné přímé oslunění nesnášejí a rostou dokonce téměř celé pod zemí. V jižní Africe (ale i jinde) nalezneme celou řadu rostlin z různých čeledí, které rostou pod zemí a nad povrch půdy vynikají jen konečky listů, opatřené průsvitnými „okénky". Těmi vniká světlo do jakési „světelné šachty" uvnitř listů, na jejichž stěnách je silně vyvinut chloren-chym, vrstva buněk obsahujících chlorofyl, takže rostlina asimiluje bez nebezpečí, že bude silným zářením poškozena. K těmto tzv. oknolistým sukulentům patří např. mnohé druhy rodu Haworthia, Bulbine, Fenestraria, Ophthalmophyllum. V naších podmínkách, kde na ně silné světlo nepůsobí, rostou jako „normální kytky", tedy nad zemí.

Rozdílné podmínky

Proto získáme-li novou květinu, snažíme se nejprve zjistit o ní všechny dostupné informace a vyhledat si klimadiagram oblasti, odkud pochází. Nesmíme však napodobovat přirozené stanoviště do detailu. Nezapomínáme na to, že vždy působí celý komplex faktorů, a proto např. rostliny, které v přírodě mráz snášejí, přesto pěstujeme v chladném skleníku a ne na zahradě. V tropech se mráz většinou dostaví jen v období úplného sucha, které nejsme schopni napodobit, významné je i silné sluneční záření atd. Světlo je jedním z nejodlišnějších faktorů mezi tropy a našimi zeměmi. V tropech je ho více než dost. Pouze v nížinných deštných lesích, kde se koruny stromů-gigantů vznášejí nad kompaktní klenbou korun stromů, spojenou a zahuštěnou navíc liánami a epifyty, dopadá k zemi jen zlomek procenta světla, které je k dispozici nad korunami. Zde rostou výrazně stínomilné druhy kapradin, zázvorů, marant, kostusů a podobných rostlin. Vyjdeme-li však na okraj takového porostu, světlo nás přímo oslní. Kromě toho v rovníkových zemích jsou po celý rok den a noc stejně dlouhé: den 12 hodin a noc také 12 hodin. I to musíme některým druhům nahradit umělým přisvětlováním v zimních měsících.

Další faktory

Musíme si uvědomit, že ve hře je podstatně více faktorů, než jsme na první pohled schopni odhalit. Rostliny se nepřizpůsobily jen vyšší teplotě, nýbrž například i zcela odlišnému „rozvrhu" srážek, které mohou být (ale většinou nebývají) rozděleny podle období sucha a údobí dešťů. Voda však nezůstává jen pod povrchem rozpukané půdy, ale i v pletivech rostlin, které tak mohou překonat i několikaměsíční sucho. Mnohé druhy se přizpůsobily a získávají vodu ze vzdušné vlhkosti listy (orchideje, bromélie, pověstná Welwitschia z pouště Kalahari) nebo třeba i povrchem ostnů, jak dokázaly poslední výzkumy u kaktusů. Přitom i vzdušná vlhkost je faktorem, značně se lišícím od našich poměrů. Rosný bod je někdy absurdně posunutý: jeden náš botanik zjistil v Amazonii rosný bod při 32 °C! I na pouštích bývají zrána mlhy, a tak rostliny, napohled v zcela bezvodé krajině rostou a zelenají se; to se týká např. zmíněné Kalahari nebo horských pouští v jižní části Severní Ameriky. Mnoho rostlin odolává pravidelným požárům. Pro tyto formace máme dokonce odborný ekologický termín „požárový klimax". Známé tím jsou např. eukalyptové porosty v Austrálii nebo savany v Africe či v Jižní Americe. Stejně tak nás mnohdy překvapí mrazuvzdornost některých tropických rostlin. Nesmíme však zapomínat na to, že i v tropech jsou vysoké hory pokryté věčným ledem a sněhem a že řada pěstovaných druhů do těchto nadmořských výšek zasahuje. Například s překvapením prohlížíme na fotografiích některé druhy rodů Aloe nebo Encephalartos (příbuzný cy-kasů), které jsou zcela pravidelně v horách jižní Afriky po určitou část roku pod sněhem. Podobně jsou na tom některé bromélie, např. vysokohorské druhy rodu Puya v Andách.

Chování rostlin je občas podivné

Více nás však překvapí chování samotných rostlin. Doma často vedeme zuřivé spory o tom, zda pro kulturu určitého druhu je zapotřebí směsi ra-šeliníku, kořenů osmundy, hrstky říčního písku z Polabí, sušeného a drceného kravince a drobně granulovaného drceného polystyrénu, nebo zda postačí prostá směs bukovky, stříhaných bukových listů a drceného suchého rašeliníku s trochou vláknité rašeliny kompostované po tři roky A pak náhle najdeme ten citlivý a v ničem příliš dobře nerostoucí druh v přírodě. A představte si, ona si ta kytička klidně roste jen tak, bez substrátu, přichycená na drsné, plnému slunci vystavené borce větve avokáda — a kvete! Toho jste se doma nikdy nedočkali! Nemusí to ale být vždy jen orchidej nebo bromélie, která nás udiví svými pozoruhodnými ekologickými nároky. I takové „obyčejné" kytky, jako např. pepřince (Peperomia) nebo Rhoeo spathacea (syn. R. discolor] takto - tj. epifyticky — v přírodě rostou. Nebo ležíme na loučce, převíjíme třeba film nebo doplňujeme zápisník a najednou nás napadne: taková suchá stráň a jak je tu zeleno! Co to tu vlastně roste? A tak se podíváte pořádně a k údivu zjistíte, že jste se celou tu dobu povalovali na hustém koberci tradeskancií, které u nás většinou pěstujeme v ampulích s vodou. A tady na suché stráni . . . !?

Jak rostou tropické rostliny doma

Tropy není možné vymazat z paměti, i kdybyste je navštívili jen na pár dnů. Rostlinný svět přitom patří — a to i u „nekytičkářů" — k nejsilnějším dojmům. Palmy, barevná záplava bugenvilejí, hýřivá zeleň džungle nebo sálavé vedro kaktusových pouští přivádí skutečného milovníka rostlin do stavu jakéhosi vytržení. Pro nezasvěcené domorodce, kteří vše kolem sebe pokládají za naprostou samozřejmost, představuje „postižený" Evropan nevyčerpatelný zdroj zábavy. Kytičkář totiž pobíhá, fotografuje, hrabe se až po lokty v zemi, aby dobyl malinkou cibulku, řeže řízky a sbírá semínka, a to vše v takovém chvatu, jako by si to rostliny mohly každou chvíli rozmyslet a zmizet pod zem. Místní obyvatelé tedy většinou stojí opodál, pošťuchují se a zdvořile zadržují smích. Nedivme se. Kdybychom viděli snědého cizince v ponču nadšeně sbírajícího například semena pampelišek, chovali bychom se jistě stejně.

Hnojení a zalévání

Tu pak řešíme jako sesazenou mísu nebo paludárium. Pomáhá udržet velkou odpařovací plochou dostatečnou vzdušnou vlhkost i pro epifytní rostliny. Musíme zajistit stabilitu zasazeného kmene: upevníme jej buď do obdoby stojanu na vánoční stromek, nebo ho obložíme několika velkými kameny. Konec kmene, který bude zapuštěn do země, důkladně ošetříme proti hnilobě opálením v ohni a při jeho zasazení nezapomeneme na drenáž, odvádějící z jeho okolí nadbytečnou vlhkost. K dotvoření dojmu tropické přírody dopomohou liány, které zasazené v míse brzy kmen obrostou, a rostliny převislé (Aeschynanthus, Dischidia, Ceropegia). Epifyty zásadně hnojíme méně než rostliny pěstované v „klasických" substrátech; postačí i desetinová koncentrace, než je uváděna v návodech k použití přípravků. Hnojíme jak zálivkou, tak i postřikováním na list. Pravidelná zálivka a rosení jsou velmi důležité, neboť bal, který již jednou přeschl, velmi těžko znovu nasává vodu. Námětů máme jistě dost. Neztraťte však cit pro míru, uplatněte svůj vkus a mějte dostatek trpělivosti — s květinami i se sebou.

Zalévání

V celém světě vznikají specializované kluby pěstitelů těchto nádherných, často miniaturních květin. Montáž těchto druhů byla dlouho problémem. Vázaly se drátky nebo silonovými nitěmi či proužky z nylonových dámských punčoch ke kůře bez substrátu, zastrkovaly se do štěrbin ve dřevě atd. Rostlina, která nebyla dokonale upevněná, často vypadla a drátěný nebo nylonový úvazek působil zvláště u miniaturních druhů rušivě. Teprve kanagom, ve vodě nerozpustné lepidlo, přispěl k vyřešení problému. Drobné tilandsie lepíme bází přímo na větve, nadbytečné lepidlo kolem rostliny je možné slabě zaprášit trou-chem, protože působením vody zbělá a nevypadá hezky. Zaléváme buď jemným rosením (nejlépe sprejovými postřikovači), nebo jednou za několik dnů osprchováním ve vaně nebo ponořením celé větve do vody. Epifytické úpravy patří k nejkrásnějším, ale potíž je se zálivkou. Pokud neupravujeme malou větévku, kterou lze snadno přenášet, ale například dvoumetrový rozvětvený kmen, musíme takovou úpravu umístit do nepropustné mísy, která je o něco větší než půdorys kmene s rostlinami (z rostlin při rosení odkapává voda).

Jak sázet

Rostlinám, které potřebují živnější zeminu, můžeme ukrýt do bálu malý květináč z děrované plastické hmoty, vyplněný potřebnou směsí zemin. Je také možné na kmen připevnit jakousi „kapsu" z kůry, kterou vyplníme zeminou. Vypadá to lépe než velké bály, přisedající na holý kmen. Drobné druhy bromélií, některé orchideje, pepřince i příslušníky čeledi kaktusovitých (př. Hatiora, fíhipsalis aj.) můžeme sázet přímo do přirozených nebo uměle vytvořených puklin ve dřevě nebo v kůře. Prostor kolem nich vyplníme rašeliníkem, který rostliny dobře upevní. Drobné epifytické kapradiny můžeme navázat buď na rašeliník položený na větev, nebo, jde--li o plát kůry nebo větší plochu dřeva, přiložíme plazivý oddenek Pyrrosia či jiného rodu na tenkou podložku z rašeliníku a na několika místech ho upevníme křížem zabodnutými špendlíky. Rostlina se brzy přichytí a špendlíky je možno odstranit. Již jsme se zmínili o broméliích se zcela redukovaným kořenovým systémem. Vodu získávají pomocí savých šupin na listech z mlhy a rosy, trvalé vlhko jim vysloveně škodí. Mezi tyto, jak říkáme, aerofytické druhy, patří příkladně mnoho druhů rodu Tillandsia. Najdeme mezi nimi pravé skvosty mezi exotickými rostlinami.

Jak sázet

Rostlinám, které potřebují živnější zeminu, můžeme ukrýt do bálu malý květináč z děrované plastické hmoty, vyplněný potřebnou směsí zemin. Je také možné na kmen připevnit jakousi „kapsu" z kůry, kterou vyplníme zeminou. Vypadá to lépe než velké bály, přisedající na holý kmen. Drobné druhy bromélií, některé orchideje, pepřince i příslušníky čeledi kaktusovitých (př. Hatiora, fíhipsalis aj.) můžeme sázet přímo do přirozených nebo uměle vytvořených puklin ve dřevě nebo v kůře. Prostor kolem nich vyplníme rašeliníkem, který rostliny dobře upevní. Drobné epifytické kapradiny můžeme navázat buď na rašeliník položený na větev, nebo, jde--li o plát kůry nebo větší plochu dřeva, přiložíme plazivý oddenek Pyrrosia či jiného rodu na tenkou podložku z rašeliníku a na několika místech ho upevníme křížem zabodnutými špendlíky. Rostlina se brzy přichytí a špendlíky je možno odstranit. Již jsme se zmínili o broméliích se zcela redukovaným kořenovým systémem. Vodu získávají pomocí savých šupin na listech z mlhy a rosy, trvalé vlhko jim vysloveně škodí. Mezi tyto, jak říkáme, aerofytické druhy, patří příkladně mnoho druhů rodu Tillandsia. Najdeme mezi nimi pravé skvosty mezi exotickými rostlinami.