Ibišek

HIBISCUS ROSA-SINENSIS L IBIŠEK Malvaceae — slézovité
Jen málokterá exotická rostlina dosáhla takové popularity jako ibišek. Stalo se tak především pro nádherné, velké a pestré květy v široké paletě barev i jejich kombinací. Jedinou nevýhodou ibišku je poměrně velký prostor, který zabírá. V poslední době se, díky morforegulačním látkám zpomalujícím růst, jeho kultura opět rychle rozšiřuje. Jak jméno rostliny prozrazuje, ibišek pochází z jihovýchodní Asie. Je to keř dosahující při nekontrolovaném růstu až 6 m výšky, pocházející ze subtropických oblastí. Tím se řídí i jeho pěstování. V zimě musí prožít dobu vegetačního klidu na světlém, vzdušném místě s průměrnými teplotami 12—15 °C. Na jaře ibišky umísťujeme do obytných prostorů nebo do vytápěných místností do světlého polostínu nebo na plné slunce. Důležité je větrání, které podporuje zdravý růst keře. Rostlina nesnáší trvale suchý vzduch, proto občas postřikujeme listy nebo mlžíme sprejovým rozprašovačem. Na léto je možné ibišky přenést do zahrady do chráněné slunné polohy. Potřebuje dostatečně výživnou zeminu, směs listovky, drnovky a menších podílů rašeliny a písku. Zálivka musí být dostatečná, ale ne přílišná: před dalším zalitím necháme substrát poněkud proschnout.

Blumenbachie II

Blumenbachia hieronymise pěstuje většinou jako letnička, i když ve své vlasti je to rostlina vytrvalá. Je to drobná, jen asi 0,5 m vysoká šplhavá bylina s pěkně tvarovanými, hluboce vykrajovanými, poněkud nepravidelnými listy. Stonky i listy jsou pokryty bolestivě žahavými trichomy. Jako let-ničku ji pěstujeme buď u plotů, nebo za okny v truhlících. Chceme-li se z její nevšední krásy těšit déle, umístíme ji v místnosti na slunném okně. Z jarního výsevu brzy vzchází a již ve stadiu třetího pravého listu ji můžeme přesazovat do definitivního květináče. Zemina je nejvhodnější velmi písčitá, nejlépe směs písku, rašeliny i listovky. Zaléváme skutečně bohatě, neboť již při několikahodinovém nedostatku vody rostlina vadne. Asi v polovině léta se objeví první květy. Blumenbachie kvete až do podzimu. Na podzim zanikají nadzemní části a rostlina přezimuje zatažená. Proto omezíme zálivku, a pokud je to možné, snížíme i teplotu (není to však nezbytné). V dalším roce již v dubnu rostliny vyrážejí a v druhé polovině května začínají kvést. Hnojíme hlavně organominerálními hnojivy, osvědčilo se OBM. Pro svou žahavost ovšem zůstane blumenbachie spíše rostlinou sbírek milovníků exotů a zvláštností.

Blumenbachie

BLUMENBACHIA HIERONYMI URB. Loasaceae — loasovité
Na pouti za exotickými rostlinami se na chvíli zastavíme u čeledi, která je pro obyvatele Evropy velice cizí. Je totiž — s jedinou výjimkou druhu Kissenia spathulata, který roste v Africe v suchých oblastech — rozšířena výhradně na jihoamerickém kontinentu. Zahrnuje celkem asi 15 rodů, z nichž do sbírek botanických zahrad, popřípadě i do kultur výrobních podniků, pronikly tři: Blumenbachia, Cajophora a Loasa. Rod Blumenbachia bývá často spojován s rodem Loasa. Zůstaňme však v tomto případě u tradičního pojmenování, neboť je pod ním uváděna v indexech seminum vydávaných botanickými zahradami a také je pod tímto názvem v zahradách pěstována.
Většina příslušníků čeledi Loasaceae je nepříjemně žahavá. Jejich stonky nebo listy či celá rostlina jsou pokryty (podobně jako např. kopřiva) ža-havými trichomy. Zřejmě proto se vyhýbají zahradníci jejich pěstování, jinak by jejich pravidelné, nádherně tvarované a často i zářivě barevné květy již dávno na sebe upozornily. Obzvláště v rodu Cajophora najdeme několik skutečně skvostných druhů, které kdysi vedly i k vyšlechtění velkokvětých kultivarů (barva květů bývá buď karmínová, nebo kaštanově rudá).

Hlavní okrasou jsou listy, z nichž spodní dosahují délky až 20 cm, nepravidelného tvaru, hrubě chobotnatě vykrajované. Jejich základní barva je zelená, ale je, alespoň v mládí, zcela překryta zbarvením hustých, téměř celou čepel pokrývajících fialových chlupů. Květy vykvétající v pozdním létě jsou poměrně nenápadné, poněkud podobné našim drobným jestřáb-níkům. Gynuru pěstujeme nejčastěji zavěšenou jako „ampulovou rostlinu", nebo ji necháváme ovíjet kolem podpory. K dokonalému vybarvení potřebuje plné slunce, nebo alespoň rozptýlené sluneční záření. Teploty moderních bytů jí zcela vyhovují, nesnese — kromě zimního období, kdy prožívá vegetační klid — dlouhodobý pokles teplot pod 15 °C. Pěstujeme ji v raše-linové směsi, běžně prodávané v obchodech, zálivka je v době plné vegetace bohatá; zemina nesmí nikdy vyschnout. Hnojíme organickými i minerálními hnojivy. Celkem lze gynuru hodnotit jako velmi odolnou, pro pokojové pěstování vhodnou květinu, s níž si poradí i začátečník. Velkou výhodou je, že snese i suchý vzduchNejkrásněji vybarvené jsou mladé výhony, a proto gynuru každý rok zjara hluboce seřízneme. Přitom využíváme řezu i k množení, které je snadné z vrcholových řízků.

Gynura

23. GYNURA AURANTIACA DC. Asteraceae — hvězdnicovité
Nesmírně bohatá čeleď hvězdnicovitých (nazývaná též složnokvěté) poskytla zahradnické praxi mnoho možností výběru rostlin pro kultivaci. Netýká se to jen květin z našich podnebních podmínek, ale i rostlin tropických a subtropických. Vzpomeňme jen starčků, gerber, ti „pokročilejší" si jistě vzpomenou na rody Pachystegia, Mutisia nebo Othonna a mnoho dalších. Gynura však rozšiřuje paletu krásně kvetoucích a tvarem listu nebo růstem zajímavých rostlin o další aspekt, totiž o jedinečnou barvu listu.
Rod Gynura není příliš bohatý; něco málo přes dvacet druhů roste v tro-^ pech Asie a Afriky. Všechny jsou si dosti podobné, takže systematika neni jednoduchá. Nejkrásnější je druh obecně rozšířený v kulturách, který si můžeme poměrně snadno opatřit i na našem trhu. Gynura aurantiaca pochází z horských lesů na Jávě. Je to asi metr vysoký popínavý polokeř, dřevnatějící jen při bázi.

Papája

Papája představuje zvláštní skupinu rostlin pěstovaných v domácnostech - tropické rostliny užitkové — ovocné. Protože u nás je mnoho pěstitelů specializovaných právě na užitkové druhy, zařazujeme ji do této knížky. Papája je domovem v tropické Jižní Americe, ale pěstuje se snad ve všech tropických zemích. Náš obrázek pochází z Vietnamu, ze zátoky Ha-long. Je to poměrně velký, 4—6 m vysoký strom, je ho tedy možné pěstovat např. ve školním skleníku nebo ve velké zasklené hale. Papája je dvou-domá, takže chceme-li se dočkat plodů, musíme pěstovat samčí i samicí rostliny; v tropech se dnes uvádějí do kultur stále častěji bezsemenné, partenokarpické kultivary (nepotřebují opylení k vývoji plodu). Novinkou jsou miniaturní papaje, dorůstající výšky jen asi 2 m, které by byly velmi cennými pokojovými rostlinami.
Papáju pěstujeme většinou ze semen získaných v některé botanické zahradě, kde dozrály plody. Semena klíčí spolehlivě, mnohdy již uvnitř plodů mnohasemenných bobulí.
Hlavním požadavkem pro úspěšnou kulturu bude, kromě dostatku místa, plné sluneční osvětlení a dostatek tepla. Teplota by ani v noci neměla klesnout příliš pod 15 °C. Zemina ve velkých kbelících, v nichž papaje pěstujeme, musí obsahovat dostatek živin. Volíme proto směs listovky, pařeništní zeminy, drnovky a písku. Stejně tak zálivka a hnojení musí být pravidelné a bohaté, hnojíme nejvíce organominerálními a minerálními hnojivy, která můžeme jako zásobu živin přimísit již do zeminy. Zimu přežívá papája v našich podmínkách jen těžce, nebof jí chybí dostatek světla. Teploty mají klesnout, nikoliv však pod 10 °C; úměrně snížíme i zálivku. Pokud by se vám podařilo vypěstovat plody, které chutnají podobně jako „cukrové melouny", nezapomeňte před jídlem odstranit palčivá semena.

Mučenka II

K nejznámějším druhům patří Passiflora alatahn. a Passiflora quadran-gularis L. z Jižní Ameriky. Obě mají celokrajné listy na řapicich s párovými žlázkami a velké, růžově karmínové květy s dlouhým věncem brv. Rudo-květá je i P. racemosa BROT. (syn. P. princeps LODD.) Z Brazílie, jejíž květy jsou v hustých květenstvích, široké až 12 cm. Na rozdíl od ostatních vyžaduje spíše sušší stanoviště. Laločnaté listy, podobné P. coerulea, má P. edulis SIMS. Původní domovinou tohoto druhu, pěstovaného pro jedlé plody, je Brazílie. Květy jsou poměrně velké (měří v průměru 5—7 cm), bílo-červené. Zajímavé jsou i mučenky ozdobné listy: jsou to zejména P. maculifolia MAST. z Venezuely s listem téměř trojúhlým, od řapíku se rozšiřujícím. Líc listu je purpurový nebo zelenožlutě mramorovaný, hlavně mezi žilkami. P. trifasciata LEM. Z Brazílie má list trojlaločně vykrojený, na líci stříbřitý nebo hnědočervený, s růžovými skvrnami, které lemují hlavní žilky. Rub listu je purpurový. Mučenky pěstujeme v dobré, těžší zemině, zcela stačí koupená směs pro pokojové květiny nebo zem z dlouho zpracovávaného záhonu. Stanoviště by mělo být hlavně dostatečně slunné; zvláště pestrolisté mučenky a velkokvěté barevné druhy, jako je P. alata nebo P. quadrangu-larís, vyžadují dostatek tepla. Všechny prožívají v zimních měsících období vegetačního klidu za snížených teplot i zálivky, i když ne tak výrazné jako P. coerulea. Hnojíme jen mírně, asi jednou za měsíc. Mučenky množíme buď výsevem semen, která klíčí postupně, ale spolehlivě, nebo řízky se dvěma páry listů v teplé množárně v substrátu spíše písčitém než rašelinovém.