Fíkus

Poněkud citlivější drobnou liánou je F. pumila L. (syn. F. stipulata THUNB.) z jihovýchodní Asie a z Austrálie, který se pne na zdech ve všech botanických zahradách. Velice pestrým okrasným keřem se šedě, zeleně a bíle mramorovaným listem je tichomořský F. aspera (syn. F. parcelliiMí-ITCH). Je ale poněkud náročnější na teplotu i vzdušnou vlhkost. Mohli bychom jmenovat další desítky skutečně krásných zástupců tohoto bohatého rodu (asi 650 druhů), z nichž naše zahradnické závody rozmnožuji většinou jen nejběžnější F. elastica ROXB., nejvýše jeho kultivary 'Decora' se širším listem a 'Variegata' s listy panašovanými. Tento druh právě není nejvhodnější pro moderní byty, protože špatně přezimuje a často v zimě shodí většinu listů, nebof by měl být pěstován při nižších teplotách; hlavně však špatně snáší chladný proud vzduchu při větrání, zvláště v kombinaci se zálivkou. Všechny fíkusy množíme hlavně vrcholovými řízky, které však musíme namočit do teplé vody, aby se odplavilo mléko z mléčnic narušených řezem. Zakořeňujeme je v teplé množárně v zemině složené ze stejného dílu rašeliny a písku.
(mimochodem, v přírodě rostoucí keřovité či stromovité fíkusy je možné docela snadno vidět i v jižních částech evropy, konkrétně v mém milovaném španělsku docela běžně.)