Vzdušná vlhkost

ovlivňuje rychlost ztráty vody z listů a působí i na hustotu a složení světla. Mírou vzdušné vlhkosti je tzv. relativní vzdušná vlhkost, která vyjadřuje v procentech poměr skutečného množství k nejvýše možnému množství vodních par, obsažených ve vzduchu při dané teplotě. Při dešti a zejména v klidném ovzduší vlhkého podrostu lesů bývá relativní vzdušná vlhkost přes 95 %. Na skalách či osluněných vrcholech stromů (kde žijí epifyty) bývá vzdušná vlhkost jen asi 50 % a na suchých stráních subtropů a v polopouštích často klesá relativní vzdušná vlhkost až pod 10 %. Hodnoty blízké 100 % jsou optimální pro rostliny pocházející z tropických lesů, ovšem některým druhům škodí, protože umožňují rozmnožování cizopasných hub. Nízké hodnoty relativní vzdušné vlhkosti vyžadují rostliny dobře adaptované vůči nadměrným ztrátám vody (sukulen-ty, druhy s kožovitými listy atd.).
Nároky rostlin na vlhkost lze přibližně odhadnout z klimadiagramů, v nichž jsou uvedeny průměrné měsíční srážky. Ze vzájemného porovnání průběhu křivky srážek a křivky teplot můžeme odhadnout, zda je rostlina celoročně dostatečně zásobena vodou, nebo zda se v některých měsících ocitá v období deficitu. Trvale vlhké (humidní) prostředí mají rostliny tropických deštných lesů. Naopak druhy ze savan a polopouští se jednou nebo několikrát ročně ocitají v prostředí aridním, kdy ztráty vody převažují nad dodávkami vláhy srážkami. Tento rozličný vodní režim je ovšem nutné respektovat i v kultuře. Dešťové srážky nepůsobí na rostliny vždy jen prostřednictvím zvýšené vlhkosti půdy a vzduchu: při dešti dochází i k přímému ovlhčení listů vodou, a tím i k vyrovnání vodního deficitu rostliny „krátkým spojením". Stejný účinek má i mlha a nízká oblačnost v horách, z nichž se na povrchu listů usazují kapíčky vody.