Podokarpus II

V kultuře se vyskytuje především jihočínský a japonský druh Podocarpus macrophyllus (THUNB.) D. DON ze stále zelených horských lesů. Známe i jeho pestrolistý, panašovaný kultivar 'Aureus'. P. acutifoliusJ. KIRK. Z Nového Zélandu s úzkými, zašpičatělými listy lze obzvlášť dobře tvarovat řezem. Podokarpy jsou spíše rostlinami chladnomilnými, vyžadují dostatek čerstvého vzduchu a světla. Hodí se proto např. k výzdobě zasklených vchodů domů, hal, nevytápěných světlých chodeb atd. Na léto je umístíme venku, kde jim prospěje stanoviště na plném slunci. Půda má být dostatečně těžká, zásobená živinami, osvědčila se směs drnovky, ornice, rašeli-ny a písku, do níž byl přidán mletý vápenec. Hnojíme nejlépe superfosfá-tem a cereritem. Dusíkatá hnojiva nepoužíváme. Na kořenech podokarpů jsou totiž hlízky se symbiotickými baktériemi, vážícími volný dusík. Substrát udržujeme stále vlhký, jen v zimě poněkud zálivku omezíme. Množení je snadné, používáme k němu vrcholové řízky, které odebíráme i s částí „starého" dřeva. Semena sice dobře klíčí, ale jsou amatérům téměř nedostupná.