Stačí vystoupit po svazích sopky do výše asi 2500 m n. m., aby se nám před očima ukázal zcela jiný obraz. Přes políčka Indiánů osázená bataty, banánovníky a cukrovou třtinou, ve kterých bohatě plevelí jihoafrické montbrécie, přes stromy avokáda, obrostlé tilandsiemi, vystoupíme do chladnějších poloh. Teplomilnou flóru vystřídají druhy, které pěstujeme v chladném skleníku, i když jde často o stejné rody jako v nížině: Passiflora mollissima s hustě stříbřitě chlupatými listy a stonky, širokolistá Tillandsia complanata atd. Vystoupíme-li ještě o tisíc metrů výše, čeká nás formace páramos, v níž jsou nejvíce zastoupeny trávy, studeným větrům vzdorují hustě chlupaté růžice složnokvětého rodu Espeletia, tu tam zahlédneme i růžové kvítky některého ze šťavelů. Teplota i zde Často klesá pod bod mrazu, nikdy však nevystupuje vysoko nad 10 °C. Těchto uhů se musíme v kultuře většinou vzdát, protože nevydrží naše klima, pokud jim poskytneme dostatek slunce, a na severních svazích venkov-ch skalek nemají zase dostatek světla. Sestupme tedy raději zpět do nížiny, kde je dostatek rostlin vhodných k pěstování v bytech. Cestou se setkáváme i s jedním z problémů, které se vyskytují téměř ve všech rozvojových zemích světa: s plochami introdukovaných australských blahovičníků (Eucalyptus).