Pěstování Exotických rostlin

Podezřelé rostliny

2009-10-28T06:05:00.000-07:00

Poslední dobou začalo být pěstování různých exotických, či alespoň exoticky vypadajících rostlinek poměrně snadné. Tak zaprvé jsou jednoduše k sehnání. Zatímco dříve se museli hledat lidé s podobnými zájmy a zapěstované rostlinky si vyměňovat, tak dnes stačí dojít do jakéhokoliv hobby marketu a máte jistotu, že tam mají rostlinek dost. Pravda, někdy je problém poněkud drastická cena, ale obvykle malé rostlinky příliš mnoho nestojí. Hlavně ale jde o to, že o nich obvykle sami prodavači vůbec nic neví. A také taková mličkost, dotyčné rostlinky se obvykle dováží bez jakékoliv karantény, takže mohou obsahovat škůdce nebo choroby a nikoho to nezajímá.

Poslušně hlásím, že jsem opět zde

2008-05-20T01:03:00.000-07:00

A jelikož jsem nastoupil do práce, tak paradoxně bude na blog více času. Ostatně, aby to zde nebylo tak úplně mrtvé, dodám alespoň jednu fotku z víkendu. Jsem byl nakupovat, tak jsem přibral fotoaparát a v obi nafotil alespoň pár snímků vodních rostlin. Na druhou stranu jsem se nepodíval, co ej to zač, takže informační hodnota je poněkud nulová.

Pelargonie

2008-02-01T08:03:00.000-08:00

Pelargonium Odoratissimum Geraniaceae — kakostovité
I když se snažíme popsat spíše květiny, které snesou prostředí moderních bytů, nemůžeme opominout rod, jenž nezbytně vyžaduje chladné přezimování a dokonce i v létě se mu daří spíše za okny. Je to známá pelargónie. Druh na obrázku se pěstuje již od roku 1724 a přinesl svým pěstitelům hodně radosti.
Pelargonium odoratissimum pochází podobně jako mnoho dalších druhů téhož rodu z Kapská v jižní Africe. Je to nízký polokeř s bylinnými, slabými, vystoupavými větvemi. Listy jsou velmi dlouze řapíkaté, hluboce laločnaté a silně voní citrónem. Kvete koncem jara a v létě, květní stvoly jsou několikakvěté (5—10 květů), vyrůstají proti místu nasedání řapíku.

Pryšec II

2008-01-11T06:49:00.000-08:00

Kultura tohoto druhu patří k nejsnadnějším, stačí teplé slunné místo na okně, nevelký květináček vyplněný obvyklou kompostní zeminou s přídavkem písku, občasná důkladná zálivka, po níž za chvíli slejeme z misky pod hrnkem přebytečnou vodu, a snad ještě tu a tam přihnojení např. hortusem, aby rostlina dobře prospívala. Je sice vhodné v zimě poněkud snížit teplotu i zálivku, ale není to nezbytné. Pryšce dobře přezimují i v bytech s ústředním topením. Množení je také snadné. Vrcholový řízek, z něhož jsme smyli vytékající mléko teplou vodou, necháme jeden až dva dny zaschnout na slunci a pak ho zasadíme do písku. Po zakořenění přesazujeme do živnější zeminy.
Z ostatních sukulentních pryšců můžeme k pěstování doporučit např. Euphorbia tirucalliL. (syn. E. rhipsaloides LEM., E. lam DRAKE D C.) S tenkými, sukulentními neolistěnými větvemi, E. trigona HAW. (syn. f. hermetiana LEM.) a podobnou E. barnhartii CROIZAT. obě se sukulentními, článkovanými větvemi a s listy jen na rašících větvích, přičemž jednotlivé články, silné jako paže, jsou 15—25 cm dlouhé a mají až centimetrové trny, dále kaktusu podobný E. cereiformis L., E. globosa (HAW.) SIMS., E. horrida Bo iss a mnoho a mnoho dalších.

Pryšec

2007-09-28T00:02:00.000-07:00

EUPHORBIA MÍLII DESM. [syn.: E. splendens BOJ., Sterigmanthe splendens KL. et GARCKE]
Euphorbiaceae — pryšcovité
Z celkového počtu asi 2000 druhů pryšců je přibližně celá čtvrtina sukulentních. Mnohé se pěstují v botanických zahradách nebo je mají milovníci tučnolistých rostlin ve svých sbírkách. Nejčastěji se však pěstuje tzv. trnová koruna, která pochází z Madagaskaru, odkud se rozšířila do celého světa, takže v mnoha tropických zemích v Asii, v Africe i v Jižní Americe se s ní setkáváme jako s plevelem. Keřík s dlouhými trny má sukulentní jen větve. Listy jsou ploché, podle kultivaru nebo variety vejčité, oválné nebo protáhle vejčité a dlouhé od 1,5 do 7 cm. Celá rostlina je vysoká obvykle asi 1 m, statné exempláře mohou dorůst až 180 cm. Květy jsou drobné, nenápadné, stejně jako u ostatních pryšců v tzv. cyathiích, obklopených dvěma zářivě červenými listeny.

Dalechampie II

2007-08-28T14:43:00.000-07:00

Dalechampie špatně snáší plné slunce i hluboký stín. Proto bude vhodné umístit ji v difúzním slunečním světle, v lehkém polostínu. V moderních bytech můžeme splnit i poměrně vysoké nároky na teplotu, která by neměla klesnout po celý rok pod 15 °C. Výrazný zimní klid rostlina neprožívá, postačí pokles teploty na začátku topné sezóny, spojený s nižší zálivkou. Půda, ve které rostlinu pěstujeme, by měla být směsí listovky, drnovky, rašeliny a písku v přibližně stejných objemových podílech. Celý rok, až na zmíněné krátké období, dostatečně zaléváme, v létě přihnojujeme jednou týdně organominerálními hnojivy. Dalechampie množíme buď řízky v množárně, nebo výsevem.

Mimochodem, ohledně onoho polostínu.. Krásně udělané to mají v botanické zahradě ve Valencii, kde jsou rostliny vyžadující rozptýlené a stínené světlo umístěny z takovém jakoby žaluziovém pavilonku. Výsledek opravdu připomíná prostředí pralesa, pruhy plného slunce se střídají (a posouvají) s pruhy stínu.

Opět nalezeno

2007-07-23T18:22:00.000-07:00

Kdo to tu trochu sleduje, ten ví, že před nějakou dobou nastal problém, že byly textové předlohy pro tento blog omylem smazány. Nicméně už se mi podařilo knihu opět v knihovně objevit, jen jí má někdo půjčenou. Takže stačí pár dní počkat a opět zde bude pravidelně přibývat obsah..

Dalechampie

2007-07-06T20:12:00.000-07:00

Dalechampia Spathulata(SCHEIDW.) BAILL var. SPATHULATA [syn.: D. roezliana MOLL ARG. var. rosea MŮLL ARG., D. spathulatawar. rosea (MOLL ARG.) PAXetK. HOFFM] Euphorbiaceae — pryšcovité

Zatímco krotony představovaly jedny z nejznámějších, ale i nejnáročnějších pryšcovitých rostlin, dalechampie patří právě naopak k rostlinám neznámým, a přitom poměrně snadno pěstovatelným. Zatím je najdeme jen v botanických zahradách. Škoda, mohly by dobře obohatit sortiment v našich květinových síních. Druh na snímku pochází z mexických lesů. Je to nízký, přímý keřík, který v přírodě dosahuje až metrové výšky. V kultuře většinou dorůstá sotva poloviční výšky. Listy, které jsou krátce řapíkaté a obkopinaté, jsou 15 až 20 cm dlouhé, celokrajné nebo jemně zubaté. Hlavní okrasou jsou drobné květy, jež vyrůstají mezi dvěma nápadnými růžovými listeny. Květy vykvétají téměř po celý rok, takže rostlina je velmi dekorativní.

Pavonie II

2007-05-25T09:09:00.000-07:00

Hlavní podmínkou pro pěstování akalyfy je dostatek světla, nejlépe přímé slunce, pak jsou listy vybarveny nejsytěji. Také teplota musí být dostatečně vysoká, a ani v zimě nemá klesat pod 18 °C. Nejlépe se těmto rostlinám daří v dobře vytápěných místnostech, kde je možnost pravidelně je rosit vlažnou vodou. Výživná kompostová zemina se má každým rokem alespoň zčásti vyměňovat, aby se doplnily živiny, kterých rostlina potřebuje velmi mnoho. Kultivary množíme v jarním období vrcholovými řízky v teplé množárně. Jako substrát použijeme osvědčenou směs rašeliny s pískem. Zatímco vyobrazený druh patří k rostlinám s výraznými okrasnými listy, některé příbuzné akalyfy se pěstují pro výrazná, převislá, rudá květenství. Je to zvláště Acalypha hispida BURM. f. (syn. A. sanderi N. E. BR). Listy jsou v tomto případě méně ozdobné, tmavě zelené, vejčité, zašpičatělé. Zato rudá květenství jsou dlouhá až půl metru. I tento druh je vysoce ceněn a v tropických zemích se s ním setkáme v každém parku. V kultuře pěstujeme přibližně stejně jako A. wilkesiana. Tu a tam můžeme vidět i A. hispida 'Alba1 s květenstvím smetanově bílým.

Akalyfa (palnice)

2007-05-09T03:58:00.000-07:00

Acalypha Wilkesiana Mull. Arg. Euphorbiaceae — pryšcovité
Mezi pěstovanými rostlinami s barevnými listy převažují formy panašované, tj. s bíle nebo žlutě skvrnitou čepelí. Proto je třeba v kultuře uvítat každou rostlinu, která má tuto barevnou paletu bohatší. Akalyfa, ve starší literatuře nazývaná také palnice, je jedním z mála druhů obecně pěstovaných v tropech na celém světě. Její krása je skutečně nebývalá. Nevysoký keř je hustě olistěný. U původního druhu, pocházejícího z tichomořských ostrovů, jsou listy bronzově zelené, rudě a karmino-vě růžově skvrnité. V kultuře se spise setkáme s ustálenými zahradnickými formami, kultivary. 'Marginata' má listy velké, olivově hnědé, růžově vroubené, 'Miltoniana' má charakteristické povislé, bíle vroubené listy, 'Mu-saica' (na snímku) má listy bronzově zelené s červenými a oranžovými plochami a 'Obovata' má listy obvejčité, v mládí olivově zelené s oranžově žlutým okrajem, později spíše bronzové, s okrajem karmínovým. Vzácně se setkáme i s kultivarem 'Godseffiana' se zelenými, krémově vroubenými listy.
Květenství je u tohoto druhu poměrně nevýrazné, jeho délka nedosahuje ani délky listové čepele.

Pavonie II

2007-05-06T15:52:00.000-07:00

Květy ve vrcholových hroznovitých květenstvích se objevují v průběhu celého roku. Jsou nápadné nejen růžově karmínovou barvou korunních lístků, ale i sytě modrými prašníky. Pěstuje se ještě celá řada druhů, jež nemá smysl zde vyjmenovávat a které kvetou neméně krásně purpurovými, fialovými, růžovými nebo žlutými květy. Plodem jsou tvrdky, často s háčky nebo ostny, v přírodě roznášené zvířaty, jimž se přichytí na srsti. Velice snadno klíčí. Pavonie pěstujeme v teplých místnostech, neprožívají výrazné období zimního klidu. Snášejí i plné slunce, vhodnější je však lehké přistínění, nezbytná je stálá vysoká zálivka. Množíme je jednak semenem, jednak řízky, které získáme při tvarování rostlin. Dobře zakoření v písku s rašelinou na spodním teple. Po zakořenění je přesazujeme do definitivního substrátu, směsi drnovky, listovky, rašeliny a písku.

Pavonie

2007-04-11T02:40:00.000-07:00

Pavonia Multiflora st. Hil [syn.: Pavonia wiotiiE. MORR]
O čeledi slézovitých jistě nemůžeme říci, že by byla v kulturách přehlížena. Vzpomeňme na ibišky, proskurníky („slézové růže"), abutilony neboli mračňáky atd. Ale přesto i zde najdeme ještě „rezervy", krásné, nijak obtížně pěstovatelné rostliny, které zatím nepronikly za zdi botanických zahrad. Přímo typickým příkladem takových květin jsou pavonie. Je to poměrně rozsáhlý rod, zastoupený asi 70 druhy v tropické Americe a Africe. Nej-častěji se pěstuje druh z našeho obrázku, i když většinou pod nesprávným názvem P. intermedia hort. (pozor, nezaměňovat s P. intermedia ST-HIU). Je to asi metrový, vždyzelený keř, jeho kmínek často poněkud polé-há. Listy jsou široce kopinaté, na okrajích jemně zubaté, dlouhé asi 20 cm.

Ibišek

2007-04-03T17:01:00.000-07:00

Hnojíme často a důkladně, osvědčují se organická i minerální hnojiva. U pestrolistých kultivarů se vyhneme hnojivům s vyšším obsahem dusíku.
Kromě různobarevných kultivarů, kterých jsou dnes desítky, se pěstuje zejména kultivar 'Cooperi' (=Hibiscus rosa-sinensis var. cooperi NICHOLS) s menšími, nepravidelně tvarovanými, bíle vroubenými listy, na líci ozdobenými růžovými a karmínovými skvrnami. Velmi krásný, teplomilný, a proto i pro moderní byty vhodnější druh je africký ibišek H. schizopeta-lus HOOK. f. Nemá výrazné zimní období klidu, postačí snížení teplot na počátku topné sezóny. Jeho květy jsou sice drobnější, ale krásně svítivě červené a třepenité. Kvete od února do října. Zahradnicky perspektivní je i chladnomilný H. moscheutos L s velkými květy, pocházející z močálů na jihovýchodě USA; jeho hybridy se již objevují v našich zahradách. Ibišky množíme řízkováním, většinou při jarním hlubokém řezu. Řízky zakoření i ve vodě, vhodnější je však množárna. Již malé keříky zaštipujeme, aby bohatě rozvětvily.

Ibišek

2007-03-31T04:21:00.000-07:00

HIBISCUS ROSA-SINENSIS L IBIŠEK Malvaceae — slézovité
Jen málokterá exotická rostlina dosáhla takové popularity jako ibišek. Stalo se tak především pro nádherné, velké a pestré květy v široké paletě barev i jejich kombinací. Jedinou nevýhodou ibišku je poměrně velký prostor, který zabírá. V poslední době se, díky morforegulačním látkám zpomalujícím růst, jeho kultura opět rychle rozšiřuje. Jak jméno rostliny prozrazuje, ibišek pochází z jihovýchodní Asie. Je to keř dosahující při nekontrolovaném růstu až 6 m výšky, pocházející ze subtropických oblastí. Tím se řídí i jeho pěstování. V zimě musí prožít dobu vegetačního klidu na světlém, vzdušném místě s průměrnými teplotami 12—15 °C. Na jaře ibišky umísťujeme do obytných prostorů nebo do vytápěných místností do světlého polostínu nebo na plné slunce. Důležité je větrání, které podporuje zdravý růst keře. Rostlina nesnáší trvale suchý vzduch, proto občas postřikujeme listy nebo mlžíme sprejovým rozprašovačem. Na léto je možné ibišky přenést do zahrady do chráněné slunné polohy. Potřebuje dostatečně výživnou zeminu, směs listovky, drnovky a menších podílů rašeliny a písku. Zálivka musí být dostatečná, ale ne přílišná: před dalším zalitím necháme substrát poněkud proschnout.

Blumenbachie II

2007-03-26T21:17:00.000-07:00

Blumenbachia hieronymise pěstuje většinou jako letnička, i když ve své vlasti je to rostlina vytrvalá. Je to drobná, jen asi 0,5 m vysoká šplhavá bylina s pěkně tvarovanými, hluboce vykrajovanými, poněkud nepravidelnými listy. Stonky i listy jsou pokryty bolestivě žahavými trichomy. Jako let-ničku ji pěstujeme buď u plotů, nebo za okny v truhlících. Chceme-li se z její nevšední krásy těšit déle, umístíme ji v místnosti na slunném okně. Z jarního výsevu brzy vzchází a již ve stadiu třetího pravého listu ji můžeme přesazovat do definitivního květináče. Zemina je nejvhodnější velmi písčitá, nejlépe směs písku, rašeliny i listovky. Zaléváme skutečně bohatě, neboť již při několikahodinovém nedostatku vody rostlina vadne. Asi v polovině léta se objeví první květy. Blumenbachie kvete až do podzimu. Na podzim zanikají nadzemní části a rostlina přezimuje zatažená. Proto omezíme zálivku, a pokud je to možné, snížíme i teplotu (není to však nezbytné). V dalším roce již v dubnu rostliny vyrážejí a v druhé polovině května začínají kvést. Hnojíme hlavně organominerálními hnojivy, osvědčilo se OBM. Pro svou žahavost ovšem zůstane blumenbachie spíše rostlinou sbírek milovníků exotů a zvláštností.

Blumenbachie

2007-03-17T08:50:00.000-07:00

BLUMENBACHIA HIERONYMI URB. Loasaceae — loasovité
Na pouti za exotickými rostlinami se na chvíli zastavíme u čeledi, která je pro obyvatele Evropy velice cizí. Je totiž — s jedinou výjimkou druhu Kissenia spathulata, který roste v Africe v suchých oblastech — rozšířena výhradně na jihoamerickém kontinentu. Zahrnuje celkem asi 15 rodů, z nichž do sbírek botanických zahrad, popřípadě i do kultur výrobních podniků, pronikly tři: Blumenbachia, Cajophora a Loasa. Rod Blumenbachia bývá často spojován s rodem Loasa. Zůstaňme však v tomto případě u tradičního pojmenování, neboť je pod ním uváděna v indexech seminum vydávaných botanickými zahradami a také je pod tímto názvem v zahradách pěstována.
Většina příslušníků čeledi Loasaceae je nepříjemně žahavá. Jejich stonky nebo listy či celá rostlina jsou pokryty (podobně jako např. kopřiva) ža-havými trichomy. Zřejmě proto se vyhýbají zahradníci jejich pěstování, jinak by jejich pravidelné, nádherně tvarované a často i zářivě barevné květy již dávno na sebe upozornily. Obzvláště v rodu Cajophora najdeme několik skutečně skvostných druhů, které kdysi vedly i k vyšlechtění velkokvětých kultivarů (barva květů bývá buď karmínová, nebo kaštanově rudá).

2007-03-14T02:10:00.000-07:00

Hlavní okrasou jsou listy, z nichž spodní dosahují délky až 20 cm, nepravidelného tvaru, hrubě chobotnatě vykrajované. Jejich základní barva je zelená, ale je, alespoň v mládí, zcela překryta zbarvením hustých, téměř celou čepel pokrývajících fialových chlupů. Květy vykvétající v pozdním létě jsou poměrně nenápadné, poněkud podobné našim drobným jestřáb-níkům. Gynuru pěstujeme nejčastěji zavěšenou jako „ampulovou rostlinu", nebo ji necháváme ovíjet kolem podpory. K dokonalému vybarvení potřebuje plné slunce, nebo alespoň rozptýlené sluneční záření. Teploty moderních bytů jí zcela vyhovují, nesnese — kromě zimního období, kdy prožívá vegetační klid — dlouhodobý pokles teplot pod 15 °C. Pěstujeme ji v raše-linové směsi, běžně prodávané v obchodech, zálivka je v době plné vegetace bohatá; zemina nesmí nikdy vyschnout. Hnojíme organickými i minerálními hnojivy. Celkem lze gynuru hodnotit jako velmi odolnou, pro pokojové pěstování vhodnou květinu, s níž si poradí i začátečník. Velkou výhodou je, že snese i suchý vzduchNejkrásněji vybarvené jsou mladé výhony, a proto gynuru každý rok zjara hluboce seřízneme. Přitom využíváme řezu i k množení, které je snadné z vrcholových řízků.

Gynura

2007-03-10T13:17:00.000-08:00

23. GYNURA AURANTIACA DC. Asteraceae — hvězdnicovité
Nesmírně bohatá čeleď hvězdnicovitých (nazývaná též složnokvěté) poskytla zahradnické praxi mnoho možností výběru rostlin pro kultivaci. Netýká se to jen květin z našich podnebních podmínek, ale i rostlin tropických a subtropických. Vzpomeňme jen starčků, gerber, ti „pokročilejší" si jistě vzpomenou na rody Pachystegia, Mutisia nebo Othonna a mnoho dalších. Gynura však rozšiřuje paletu krásně kvetoucích a tvarem listu nebo růstem zajímavých rostlin o další aspekt, totiž o jedinečnou barvu listu.
Rod Gynura není příliš bohatý; něco málo přes dvacet druhů roste v tro-^ pech Asie a Afriky. Všechny jsou si dosti podobné, takže systematika neni jednoduchá. Nejkrásnější je druh obecně rozšířený v kulturách, který si můžeme poměrně snadno opatřit i na našem trhu. Gynura aurantiaca pochází z horských lesů na Jávě. Je to asi metr vysoký popínavý polokeř, dřevnatějící jen při bázi.

Papája

2007-03-07T21:48:00.000-08:00

Papája představuje zvláštní skupinu rostlin pěstovaných v domácnostech - tropické rostliny užitkové — ovocné. Protože u nás je mnoho pěstitelů specializovaných právě na užitkové druhy, zařazujeme ji do této knížky. Papája je domovem v tropické Jižní Americe, ale pěstuje se snad ve všech tropických zemích. Náš obrázek pochází z Vietnamu, ze zátoky Ha-long. Je to poměrně velký, 4—6 m vysoký strom, je ho tedy možné pěstovat např. ve školním skleníku nebo ve velké zasklené hale. Papája je dvou-domá, takže chceme-li se dočkat plodů, musíme pěstovat samčí i samicí rostliny; v tropech se dnes uvádějí do kultur stále častěji bezsemenné, partenokarpické kultivary (nepotřebují opylení k vývoji plodu). Novinkou jsou miniaturní papaje, dorůstající výšky jen asi 2 m, které by byly velmi cennými pokojovými rostlinami.
Papáju pěstujeme většinou ze semen získaných v některé botanické zahradě, kde dozrály plody. Semena klíčí spolehlivě, mnohdy již uvnitř plodů mnohasemenných bobulí.
Hlavním požadavkem pro úspěšnou kulturu bude, kromě dostatku místa, plné sluneční osvětlení a dostatek tepla. Teplota by ani v noci neměla klesnout příliš pod 15 °C. Zemina ve velkých kbelících, v nichž papaje pěstujeme, musí obsahovat dostatek živin. Volíme proto směs listovky, pařeništní zeminy, drnovky a písku. Stejně tak zálivka a hnojení musí být pravidelné a bohaté, hnojíme nejvíce organominerálními a minerálními hnojivy, která můžeme jako zásobu živin přimísit již do zeminy. Zimu přežívá papája v našich podmínkách jen těžce, nebof jí chybí dostatek světla. Teploty mají klesnout, nikoliv však pod 10 °C; úměrně snížíme i zálivku. Pokud by se vám podařilo vypěstovat plody, které chutnají podobně jako „cukrové melouny", nezapomeňte před jídlem odstranit palčivá semena.

Mučenka II

2007-03-03T20:45:00.000-08:00

K nejznámějším druhům patří Passiflora alatahn. a Passiflora quadran-gularis L. z Jižní Ameriky. Obě mají celokrajné listy na řapicich s párovými žlázkami a velké, růžově karmínové květy s dlouhým věncem brv. Rudo-květá je i P. racemosa BROT. (syn. P. princeps LODD.) Z Brazílie, jejíž květy jsou v hustých květenstvích, široké až 12 cm. Na rozdíl od ostatních vyžaduje spíše sušší stanoviště. Laločnaté listy, podobné P. coerulea, má P. edulis SIMS. Původní domovinou tohoto druhu, pěstovaného pro jedlé plody, je Brazílie. Květy jsou poměrně velké (měří v průměru 5—7 cm), bílo-červené. Zajímavé jsou i mučenky ozdobné listy: jsou to zejména P. maculifolia MAST. z Venezuely s listem téměř trojúhlým, od řapíku se rozšiřujícím. Líc listu je purpurový nebo zelenožlutě mramorovaný, hlavně mezi žilkami. P. trifasciata LEM. Z Brazílie má list trojlaločně vykrojený, na líci stříbřitý nebo hnědočervený, s růžovými skvrnami, které lemují hlavní žilky. Rub listu je purpurový. Mučenky pěstujeme v dobré, těžší zemině, zcela stačí koupená směs pro pokojové květiny nebo zem z dlouho zpracovávaného záhonu. Stanoviště by mělo být hlavně dostatečně slunné; zvláště pestrolisté mučenky a velkokvěté barevné druhy, jako je P. alata nebo P. quadrangu-larís, vyžadují dostatek tepla. Všechny prožívají v zimních měsících období vegetačního klidu za snížených teplot i zálivky, i když ne tak výrazné jako P. coerulea. Hnojíme jen mírně, asi jednou za měsíc. Mučenky množíme buď výsevem semen, která klíčí postupně, ale spolehlivě, nebo řízky se dvěma páry listů v teplé množárně v substrátu spíše písčitém než rašelinovém.

Mučenka

2007-02-25T01:53:00.000-08:00

K tradičním pěstovaným exotickým rostlinám patří mučenky. Druh na našem obrázku dosáhl skutečně velmi širokého rozšíření a je ozdobou oken venkovských stavení. Tato rostlina však vyžaduje chladné přezimování, takže bude vhodné postupně přejít k jiným, mnohdy podstatně atraktivnějším druhům, které snesou i v zimních měsících zvýšenou teplotu moderních bytů.
Pěstované druhy mučenek jsou liány popinajicí se úžlabními úponky. Kalich a koruna tvoří receptakulum, na jehož dně bývá věnec různě dlouhých brv (corona).

Erytrína II

2007-02-17T08:01:00.000-08:00

V létě vyrůstají silné, dlouhé letorosty, které mají, stejně jako řapíky lichozpeřených listů, dlouhé trny. V září se u starších, dobře ošetřených rostlin dočkáme květů, které stojí za zvýšenou námahu při pěstování; jsou překrásně třešňově zbarvené a každý měří asi 5 cm. V květenství jich bývá až 50 a každý keř vytváří několik květenství. Plody jsou lusky, semena jsou poměrně dobře kličivá, ovšem semenáče, i když jsou dobře ošetřovány (i zcela mladé rostliny potřebují bezpodmínečně zimní klid), prvně kvetou
až za 4—5 let. Výhodnější je tedy řízkování. Řízky odebíráme na jaře i s částí staršího dřeva, zakořeňujeme je při mírné teplotě v písku s rašeli- nou. Květů se můžeme dočkat již za 2 roky. kultuře nacházíme i příbuzné druhy: Erythrina caffra THUNB., E. humeana SPRENG. a E. senegalensís DC. s podobnými nároky.

Erytrína

2007-02-07T16:55:00.000-08:00

Máte zimní zahradu, světlou verandu, prosklenou halu nebo domovní vchod, popřípadě dobře osvětlenou nevytápěnou chodbu? Chladné přezi-mování (asi při 2—8 °C a zcela bez zálivky), dostatek světla i prostoru pro 2,5 m keř, dobře zvolená zemina — těžší humózní směs listovky, drnovky s příměsí písku, ornice a zvětralého jílu —, to jsou základní podmínky pro zdárné pěstováni druhu na našem obrázku. Ačkoliv erytrína pochází z brazilských campos, je spíše druhem chladnomilným. Nesnáší však mrazy, takže ji na podzim přenášíme do podmínek, o kterých jsme se právě zmínili. Na jaře, zároveň s rašením nových listů, otužujeme keř větráním. V druhé polovině května vynášíme erytrínu ven s květináčem, který zapustíme do země. Dostatečně zaléváme, ale před novou zálivkou necháme vždy zem poněkud proschnout, aby ke kořenům mohl vzduch. (obrázek bude až příště)

Čilimník II

2007-02-04T02:05:00.000-08:00

Pro pěstování čilimníku je nejvhodnější zemina, kterou získáme smísením čtyř dílů listovky s jedním dílem rašeliny a jedním dílem písku. Od jara až do podzimu bohatě zaléváme, aby substrát důkladně nasál vodu; před další zálivkou však necháme kořenový bal poněkud proschnout, aby i vzduch měl ke kořenům přístup. Čilimník přesazujeme pokud možno každý rok, proto není nutné ani hnojit. Zato velmi často keřík tvarujeme zaštipováním nových výhonků. Z letních výhonů řežeme ještě nezdřevnatělé řízky, které pícháme do teplé množárny. Jako mnozitelský substrát použijeme písek s přídavkem rašeliny. Kvetou již jednoleté řízky, takže tento způsob je vhodnější než vysev.
(pokud se nepletu, tak je dnes čilimník relativně běžný, má snad jen to vadu, že je jedovatý.

Čilimník

2007-02-01T16:12:00.001-08:00

Cytisus Canariensis Kze. Typickým představitelem tzv. mobilní zeleně, tedy rostlin, které v květináči přenášíme před domy, na terasy, používáme je k dočasné dekoraci a podobným příležitostem, je čilimník (na obrázku) pocházející z Kanárských ostrovů. Každoročně se s ním setkáme v našich květinových síních na jaře, kdy kvete, ačkoliv patří právě k oněm těžko pěstovatelným druhům v moderních, ústředním topením vytápěných bytech. Proto jej zvolíme jen tehdy, můžeme-li ho umístit na léto venku na zahradě nebo na terase, a v zimě buď do nevytápěného pokoje s teplotami kolem 10 °C (i níže), nebo alespoň na chladnou a přitom světlou chodbu. Čilimník je nevelký keř s dlanitě trojčetnými listy. Kvete zjara, kdy je ještě květů nedostatek, a svými sytě žlutými, krásně vonícími květy v konečných květenstvích je skutečně nádhernou ozdobou každé místnosti. V době, kdy již nehrozí pozdní mrazy, vynášíme rostlinu před dům na plné slunce.

Sapan II

2007-01-27T14:48:00.000-08:00

Všechny tyto dřeviny můžeme při dostatku prostoru pěstovat i v bytech. Snesou totiž široké rozpětí teplot, nesnášejí pouze pokles pod 3 °C; a k tomu v domácnostech nedochází ani v nejchladnějším pokoji. Na zimu je přenášíme na světlé a chladné místo a omezujeme jinak velmi bohatou zálivku. Zeminu používáme běžnou, kupovanou směs pro pokojové květiny, nebo si sami připravíme směs listovky, drnovky, rašeliny a písku. Hnojit musíme často, nejlépe jednou týdně po celou dobu vegetace; střídáme minerální a organická hnojiva. V létě je možné těmito nádhernými kvetoucími keři ozdobit i terasu nebo balkón, pro jistotu však k tomu volíme jen nejteplejší měsíce v roce.
Všechny sapany množíme snadno výsevem, řízkování je sice možné, ale nespolehlivé.

Sapan

2007-01-25T03:34:00.000-08:00

Caesalpinia pulcherrima schwarz, caesalpiniaceae — sapanovité
Vidět tropické parky je skutečně silný zážitek a je samozřejmé, že v tomto prostředí s optimálními podmínkami pro většinu okrasných rostlin bývají vysazovány jen ty nejkrásnější. Sapany přitom bývají naprosto samozřejmou součástí snad všech parků v tropech. Jak již samo jméno rostliny říká (pulcherrimus = nejkrásnější), patří C. pulcherrima ke skutečným klenotům mezi kvetoucími dřevinami. Je to nevelký stromek nebo keř, vysoký jen asi 2—3 m, pocházející z tropické Ameriky nebo z Asie. Náš obrázek pochází z Došonu ve Vietnamské socialistické republice, kde se v parcích vroubících Jihočínské moře velmi často vysazuje. V kultuře se setkáme i s dalšími, většinou žlutokvětými, stejně krásnými druhy: C. sappan L. z Indie, C. tinctoria DOMB. ex DC. z Jižní Ameriky, C. peltophoroides BENTH. Z Brazílie atd.

Bauhínie II

2007-01-22T09:12:00.000-08:00

Ve sbírkách botanických zahrad i mezi amatéry se pěstuje především drobný, jen asi 1 —2 m vysoký keř B. acuminata L z Indie, Burmy a Číny. Vykvétá velmi dobře i v bytových podmínkách velkými, bílými květy. Poměrně často se pěstuje také B. galpinii N. BR , pocházející z Mozambiku a jižní Rhodesie. Je to ovíjivý keř, který dorůstá výšky mezi 2 a 4 m. Ojediněle se pěstuje i krásný, růžovokvětý druh B. variegata L. z Indie až Číny, B. hookeriF. MOLL. Z Austrálie a B. tomentosa L, která se vyskytuje v Africe i v Asii. Z pevných stonků liány B. vahlii se v Himálaji zhotovují visuté mosty. Všechny bauhínie pěstujeme poměrně snadno ze semen, která klíčí již asi 7—10 dnů po výsevu. Přesazujeme je ve stadiu třetího pravého listu. Pozoruhodné je, že na noc se listy svírají — totéž však můžeme pozorovat již u lístků děložních! Půda musí být kyprá, propustná, dobře zásobená živinami. Připravíme ji smíšením listovky, drnovky, pařeništní zeminy, rašeli-ny a písku, nezapomeneme na dobrou drenáž. Již asi po měsíci můžeme semenáče prvně zaštípnout, řez snášejí bauhínie velmi dobře. Od jara do podzimu dostatečně zaléváme a jednou týdně hnojíme, nejlépe střídavě minerálními a organickými hnojivy. V době vegetace umísťujeme bauhínie na plném slunci, v létě je můžeme přenést i do zahrady. V zimě poněkud snížíme teploty i zálivku; je zcela normální, že některé druhy přitom ztratí listy. Nejpěkněji působí tyto dřeviny pěstované jako bonsai. K tomu se hodí nejlépe B. acuminata, ale tvarovat a podobně pěstovat lze i řadu dalších zmíněných druhů.

Bauhínie

2007-01-20T01:03:00.000-08:00

Bauhinia Purpurea L. Caesalpiniaceae — sapanovité
Rod Bauhinia zahrnuje asi 200 druhů keřů a stromů, původně rozšířených v tropech a subtropech v Asii, v Africe i v Americe. Mnoho druhů se však rozšířilo daleko od původní domoviny a patří k běžně pěstovaným okras: ným dřevinám. B. purpurea L. (na obrázku) pochází z Indie a jihovýchodní Asie, fotografie byla pořízena v jihoindickém státě Kérala. Je to statný strom s květy až 15 cm širokými. Listy jsou na špici hluboce vykrojené. Pozoruhodné je „kloubovité" připojení čepele k řapíku a stejné připojení řapíku k větvi. Listy se tak mohou pohybovat ve dvou bodech a zároveň se navíc může skládat dvoulaločná čepel podle střední žilky, což umožňuje bauhínii zajišťovat optimální osvětlení listů.

Citlivka II

2007-01-17T23:14:00.000-08:00

Zajímavé a pěkné jsou nejen její zpeřené, na dotyk reagující listy, ale i květenství — strbouly hustě nahloučených světle fialově růžových kvítků. Ve sbírkách většinou pěstujeme citlivku jako rostlinu jednoletou, kulturu obnovujeme každoročně výsevem snadno klíčících semen. V přírodě, a pokud dodržíme správnou kulturu, pak i doma, je však citlivka víceletá a vytváří hustý, při bázi kmínku dřevnatějící keřík. Citlivky potřebují dostatečně vysoké teploty v období plné vegetace, tedy od jara do podzimu. V té době je pěstujeme v teplé místnosti nebo ve skleníku buď na přímém slunci, nebo jen nepatrně zastíněné. Zeminu používáme buď kupovanou rašelinovou směs, nebo si ji sami připravujeme z listovky, rašeliny, drnovky a písku. Zaléváme tak, aby substrát nikdy nevysychal. Na podzim snížíme teploty i zálivku, musíme však rostlinám dopřát dostatek světla.

citlivka

2007-01-13T14:51:00.000-08:00

Mimosa Pudica L. Exotické rostliny, které vídáme běžně ve sbírkách, člověka vždy něčím zlákaly; ať krásným olistěním, pestrými nebo tvarově zajímavými květy, nebo i jinými vlastnostmi. Citlivka stydlivá, jak zní celý český název rostliny na obrázku, patří do posledně jmenované skupiny. Je zajímavá tzv. seismo-nastií — citlivostí na dotyk nebo otřes. Při sebeslabším dotyku rukou se její listy sklánějí, a napřimují se asi po dvou až třech hodinách. Původní je citlivka stydlivá v Brazílii, dnes se s ní ale můžeme setkat v tropech na celém světě. Náš snímek pochází z jižní Indie, z podhůří Kar-damomových hor, kde se Mimosa vyskytuje zcela běžně v podrostu lesů, kolem cest a silnic.

Rosnatka II

2007-01-10T18:23:00.000-08:00

Mucholapka pochází ze Severní Ameriky ze státu Karolina, kde roste na rašeliništích poblíž pobřeží Atlantského oceánu. Proto ji pěstujeme v plochých miskách ve stále vlhké směsi rašeliny, sekaného rašeliniku, písku a trochy jehličnatky. Vhodné je zapustit květináč nebo misku do další nádoby s živým rašeliníkem, kterým kryjeme i celý povrch substrátu. Ve volném bytě tato citlivá rostlina dlouho nevydrží; umisťujeme je proto do nevytápěných akvárií, resp. terárií, do dobře osvětlených chladných vitrín apod. Větráme hlavně v noci, přes den ponecháváme krycí sklo na svém místě. Rostlina potřebuje poměrně hojně světla, ale před přímým slunečním úpalem ji chráníme lehkým přistíněním. Letní teploty by neměly přesáhnout 20 — 25 °C, v zimě však rozhodně musíme teploty snížit na 8 až 12°C. Mucholapka vykvétá bílým pětičetným květem, většinou v červnu. Plodem je mnohosemenná tobolka, semena jsou velmi drobná. Vyséváme je po dozrání na povrch stále vlhké rašeliny, klíčí většinou až na jaře. Pěstování ze semen není sice těžké, ale je zdlouhavé; proto množíme spíše dělením báze rostliny v pozdní zimě, anebo řízkováním. Listy pícháme řapí-kem do směsi jemně sekaného rašeliniku s pískem a drceným dřevným uhlím.

Mucholapka (rosnatka)

2007-01-04T19:49:00.000-08:00

(Dionaea Muscipula Ellis) Droseraceae — rosnatkovité
Mucholapka rozhodně nepatří mezi běžné rostliny, ať již amatérů, nebo botanických zahrad. Je a ještě dlouho bude patřit k největším vzácnostem a proto ani nechceme v našich čtenářích vzbudit naději, že se jim tuto rostlinu povede v nejbližší době sehnat. Přesto se v poslední době začíná stále častěji objevovat v nabídkových katalozích zahraničních firem — a tak snad i u nás se najde zahradnický podnik, který by začal tuto pozoruhodnou rostlinu pěstovat. Dionaea muscipula je stejně jako jí příbuzné rostliny z čeledi rosnatko-vitých masožravá. Lapacím orgánem je přeměněná listová čepel, která připomíná při pohledu zblízka tlamu šelmy. Na každé polovině listu jsou čtyři vlaskovité chlupy, citlivé na dotyk. Usedne-li na list hmyz a dotkne se některého vlásku, past se velice rychle, během dvou až tří vteřin, uzavře, zuby do sebe zapadnou a list začne vylučovat trávicí šťávy, které stravitelné části hmyzího těla záhy rozloží. Za několik dnů se list opět rozevře a z něho vypadnou nestrávené chitinózní zbytky hmyzího tělíčka.

Pilea II

2006-12-28T19:32:00.000-08:00

Současně jsou na naší fotografii zachyceny její nejrozšířenější kultivary 'Norfolk' a 'Silver Tree' (stříbrný stromek). Jsou to poměrně drobné, jen asi 10—15 cm vysoké vytrvalé dvou-domé byliny se vstřícnými, křižmostojnými listy, dlouhými u původního druhu 4—8 cm. Většina druhů tohoto rodu roste v hustém, stinném podrostu tropických lesů, mnohé zasahují i výše do hor [např. P. microphylla (L.) LIEBM! roste v jihoamerických Andách ještě ve výši 2000 m n. m.j. Z toho vyplývá jejich potřeba difúzního světla, nesnášejí přímé slunce. Nižší teploty jim neškodí, ale neměly by klesnout příliš pod 15 °C. V zimě jim musíme zajistit dostatek světla. Zeminu volíme buď prodejnou směs pro pokojové rostliny, nebo humózní listovku s přídavkem rašeliny. Zálivka je nezbytná měkkou, pokud možno dešťovou vodou, substrát musí být neustále vlhký. Množíme je snadno vrcholovými řízky, které koření i ve vodě. Pileu používáme k sesazování misek nebo k demižónové kultuře.
(pozor, autor to myslí doslovně, on nechce rostlinu zdímat a pít, on jí chce v demižonech pěstovat..)

Pilea

2006-12-24T15:26:00.000-08:00

Pilea spruceana Wedd. Urticaceae — kopřivovité. Čeleď kopřivovitých zahrnuje několik rodů, které se pěstují. Kromě Boeh-meria, Debregeasia a Laportea, jež známe z botanických zahrad, jsou to především rody Helxine s druhem H. soleirolii REQ., polštářovitým, s droboučkými listy, který se často používá ve sklenících jako náhrada trávníku, rod Pellionia, z něhož se pěstují především P. pulchra N. BR. a P. daveaua-na N. BR., a konečně rod Pilea LINDL. Je to rod poměrně bohatý, zahrnuje na 200 druhů. Z nich se v okrasném zahradnictví rozšířil především druh z jihovýchodní Asie Pilea cadieri QUILL Jeho anglické jméno „aluminium plant" — tedy hliníková rostlina — dobře vystihuje stříbřitě zbarvené plochy mezi jednotlivými žilkami na listu. Vyobrazená pilea P. spruceana WEDD. pochází z Jižní Ameriky, kde roste na území mezi Venezuelou a Peru.

Fíkus

2006-12-19T05:29:00.000-08:00

Poněkud citlivější drobnou liánou je F. pumila L. (syn. F. stipulata THUNB.) z jihovýchodní Asie a z Austrálie, který se pne na zdech ve všech botanických zahradách. Velice pestrým okrasným keřem se šedě, zeleně a bíle mramorovaným listem je tichomořský F. aspera (syn. F. parcelliiMí-ITCH). Je ale poněkud náročnější na teplotu i vzdušnou vlhkost. Mohli bychom jmenovat další desítky skutečně krásných zástupců tohoto bohatého rodu (asi 650 druhů), z nichž naše zahradnické závody rozmnožuji většinou jen nejběžnější F. elastica ROXB., nejvýše jeho kultivary 'Decora' se širším listem a 'Variegata' s listy panašovanými. Tento druh právě není nejvhodnější pro moderní byty, protože špatně přezimuje a často v zimě shodí většinu listů, nebof by měl být pěstován při nižších teplotách; hlavně však špatně snáší chladný proud vzduchu při větrání, zvláště v kombinaci se zálivkou. Všechny fíkusy množíme hlavně vrcholovými řízky, které však musíme namočit do teplé vody, aby se odplavilo mléko z mléčnic narušených řezem. Zakořeňujeme je v teplé množárně v zemině složené ze stejného dílu rašeliny a písku.
(mimochodem, v přírodě rostoucí keřovité či stromovité fíkusy je možné docela snadno vidět i v jižních částech evropy, konkrétně v mém milovaném španělsku docela běžně.)

Fíkus

2006-12-14T16:02:00.000-08:00

Fíkusy jistě není třeba zvláště představovat. Již po mnoho desetiletí patří k základním zahradnickým kulturám a v každé botanické zahradě vidíme další, mnohdy velmi krásné druhy. Jsou to jak liány, tak i keře, mnohdy stromy dorůstající několika desítek metrů, které se o zem opírají tzv. deskovými kořeny. Časté jsou vzdušné kořeny, které zakotvují v zemi a tvoří vedlejší kmeny. Pověstné jsou v tomto směru asijské banyány: F. bengha-lensis, F. aoa aj. Fíkusy se pěstují hlavně pro krásné listy; květy jsou nenápadné, uzavřené v tzv. syconiích (kulaté nebo vejčité schránky s otvorem pro opylující hmyz). Plody, nažky, jsou v zdužnatělých syconiích uzavřeny.
Ficus villosa (na obrázku) roste v Indii, Vietnamu, na Srí Laňce a v Malajsku. Je to nevelká liána, dorůstá přibližně 3—4 m. Listy jsou hustě chlupaté na líci a na okrajích; v přírodě, kde se fíkus popíná po stromech, přiléhají k podkladu a doslova kopírují jeho povrch. Škoda, že se ještě nepěstuje v našich zahradnických závodech. Je to totiž ideální rostlina pro byty s ústředním topením, která snese i značné zastínění. Zeminu volíme kyselejší, rašelinu s drnovkou, listovkou a pískem. Zálivka musí být poměrně bohatá, aby substrát nikdy zcela nevyschnul, nebof jinak opadávají listy.

Olověnec

2006-12-12T15:46:00.000-08:00

Na jaře olověnec dotvarujeme řezem (řízky můžeme použít k množení; zakoření spolehlivé v písku s rašelinou v nepříliš teplé množárně) a pokud možno jej vyneseme na balkón nebo na terasu. Podmínkou úspěšného pěstování je dostatek světla, nejlépe plné slunce a před chladnými jarními a později podzimními větry chráněná poloha. Pro pěstování olověnce stačí zcela běžná, prodávaná kompostní zemina, nebo zemina odebraná z dobře zpracovaného záhonu na zahradě. V době vegetace nezapomínáme na hnojení, nejlépe se osvědčují plná průmyslová hnojiva. Zálivka je nezbytná po celou dobu vegetace, tedy od jara až do pozdního podzimu, důkladná; před každou další zálivkou však necháme zeminu proschnout, aby kořeny měly dostatek vzduchu.

Olověnec

2006-12-11T16:49:00.000-08:00

(Plumbago capensis)
Čeleď olověncovitých znají spíše skalničkáři než pěstitelé pokojových rostlin. Přesto jeden zástupce je běžným obyvatelem sbírek botanických zahrad. Olověnec Plumbago capensisje polokeř s vystoupavými i ovíjivými větvemi. Dorůstá přibližně 1 m výšky, ale lze jej dobře tvarovat. Původem je z Kapská, z jižní Afriky, kde roste v údolích řek od 0 do 900 m n. m. Známý je i z podrostu nepříliš teplých tropických lesů v okolí Port Elisabeth. V červenci až v září vykvétá krásnými světle modrými květy, pro které se pěstuje. Tento druh není příliš těžké pěstovat, pokusit se o to mohou i začátečníci. Je ovšem nutné dodržet pravidla správné kultury, především rostliny neumísťovat do přílišného tepla. V zimě by měl být olověnec v nevytápěné, světlé místnosti, kde se teplota pohybuje kolem 10 °C. V dobrém stavu bývají rostliny umístěné v zimě na chodbě blízko oken.

Bougainvillea

2006-12-08T16:00:00.000-08:00

Bugenvileje patří k rostlinám, kterým musíme zajistit chladné přezimo-vání. Bez této doby vegetačního klidu jen špatně kvetou. Umístíme-li je do prostoru s průměrnými teplotami 5—10 °C a s dostatečným osvětlením, téměř je nezaléváme. Na jaře provedeme hlubší řez, kterým tyto vzrůstné liány udržíme v potřebné velikosti, přeneseme je do teplé místnosti, začneme více zalévat a po vyrašení i jednou týdně hnojíme. Nejdůležitější podmínkou kultury je plné slunce, bez kterého rostliny nekvetou. Květy, které jsou nenápadné, ale obklopené zářivě zbarvenými vytrvalými listeny, se objevují počátkem léta. Rostliny kvetou bez přestávky až do podzimu. Po celou tuto dobu hojně zaléváme. Zemina je nezbytná výživná, nejlépe směs listovky, drnovky, písku a rašeliny. Množíme řízky, pouze na spodním teple.

Bougainvillea

2006-12-06T20:31:00.000-08:00

Liána, kterou vidíte na fotografii z Indie, bude možná první rostlina, které si všimnete, navštívíte-li tropické nebo subtropické země. Jednak proto, že se obecně pěstuje, jednak proto, že má křiklavě pestré listeny květů.
Původní druhy, z nichž pocházejí všechny moderní kultivary Bougainvillea glabra CHOISY a B. spectabilis WILLD. se vlastně nepěstují. Na jejich místo nastoupily působivější, s méně trny, bohatěji kvetoucí a hlavně podstatně barevnější kulturní formy. Jmenujme alespoň u nás nejhojněji pěstovaný kultivar 'Mrs Butť, nebo krásně svítivě červený 'Barbara Karsť. Setkáme se ovšem i s barvami bílými, růžovými, meruňkovými, jež patří k nejkrásnějším, nebo vínově rudými i sytě temně fialovými. Poměrně citlivé a v domácích podmínkách jen vzácně kvetoucí jsou kultivary s panašovanými listy.

Vánoční kaktus

2006-12-02T17:24:00.000-08:00

Zálivku skončíme s počátkem podzimu a současně i snižujeme teplotu. Až do počátku nebezpečí mrazů můžeme mít kaktusy na okenní římse nebo založené v truhlíku. S počátkem mrazu je přenášíme do chladné místnosti a nezaléváme. Teprve až se objeví poupata, obnovíme zálivku a rostliny přeneseme do teplé místnosti. Po odkvětu zálivku i teplotu snížíme a opět až na jaře, při rašení nových listových článků, začneme zalévat a hnojit normálně. Jen takto rostlinám zajistíme každoroční bohaté kvetení.
Přestože jde původně o epifyt nebo petrofyt, pěstujeme zygokaktusy v květináčích, abychom přenášením zajistili správný průběh teplot. Zeminu volíme běžně prodávanou, kompostní.

Vánoční kaktus

2006-11-30T00:16:00.000-08:00

ZYGOCACTUSTRUNCATUS{HA\N.)K. SCH. ft
[syn.: Schlumbergera truncata (HAW.) MORAN]
Cactaceae - kaktusovité
Jedním ze zcela nejběžnějších, ve městech i na venkově široce rozšíře-. ných kaktusů je „vánoční kaktus". Přestože jde o květinu zcela běžnou,! patří jistě k nejkrásnějším, a je-li opomíjena, pak neprávem. Dokladem toho je pohled na starý, dobře vzrostlý exemplář pokrytý uprostřed zimy desítkami nádherných květů. Zygokaktus pochází z Brazílie. Dnes se však místo původního druhu pěstuje nepřehledná řada kultivarů, odlišujících se navzájem barvou nebo tvarem květů i tvarem článků. V přírodě roste, stejně jako příbuzné „listnaté" kaktusy rodů Epiphyllum, Schlumbergera, Rhipsalis aj., většinou epifyticky na hrubé borce stromů, nebo na skalách, tedy petrofyticky. Protože pochází z oblastí, kde se běžně střídají roční období, musíme tomu přizpůsobit i jeho pěstování. Přes léto můžeme rostlinu umístit na teplé, výslunné místo a dobře ji zaléváme.

Leknín

2006-11-26T01:35:00.000-08:00

Vyobrazený poddruh pochází ze Zanzibaru a pěstuje se nejčastěji jeho kultivar 'Bagdad' s četnými, nádherně zbarvenými, asi 15 cm širokými květy. Listy mají v průměru asi 30 cm. Pro menší nádrže je vhodný kříženec Nymphaea x daubenyana, který je možno použít i do větších akvárií. Máme-li k dispozici bazén, využijeme světle modře kvetoucího druhu N. colorata A. PETER. Pochází z tropické Afriky z okolí Dar-es-Salaamu. Jeho štítovité listy jsou velké v průměru jen asi 15 cm, květy u původního druhu dosahují asi 10 cm.
Voda u všech zmíněných tropických druhů leknínů by měla mít teplotu kolem 25 °C.
Lekníny množíme buď čerstvým semenem (původní druhy), nebo mno-žíme-li kultivary, rozřezáním oddenku.

leknín

2006-11-23T16:53:00.000-08:00

Máte ve škole skleník, nebo jste se rozhodli vybudovat větší paludárium? Budete jistě hledat i některé pěkně kvetoucí vodní rostliny a zvolíte si nakonec tropické lekníny. Jen málokteré vodní rostliny skrývají v sobě tolik půvabu jako právě ony.
K jejich pěstování potřebujeme alespoň 50 cm hlubokou vodní nádrž s vyhřívanou vodou (postačí topné tělísko pro akvária). Dále velký květináč, který vyplníme humózní zeminou: pařeništní, drnovkou, listovkou a pískem, do zeminy přimísíme organická i anorganická minerální hnojiva. Silný rhizom, který jsme měli přes zimu uložen v chladnějším místě buď založený v bahně, nebo alespoň v nevysýchajícím sáčku z PVC zasadíme do připravené nádoby; substrát převrstvíme asi 5 cm písku, aby ho voda nevyplavovala, a umístíme do bazénu. Za několik týdnů vyraší listy, pokryjí hladinu a v létě se objeví i vytoužené květy.

Pepř

2006-11-15T19:09:00.000-08:00

Pepře pěstujeme většinou bez potíží v běžných podmínkách moderních bytů. Pestrolisté druhy, jako je např. vyobrazený, jsou náročnější než zelenolisté: umísťujeme je do vitrín, okenních skleníčků apod., kde jsou nejpěknější. Vydrží ale i v bytových podmínkách, stačí k tomu stanoviště, kde teplota neklesá v průběhu roku pod 10 °C, lehké zastínění před přímými slunečními paprsky, vhodně volená zemina — rašelinová směs prodávaná v obchodech nebo rašelina smíšená s listovkou a pískem — a pravidelná zálivka, kterou udržujeme substrát stále vlhký.
Ani množení pepřů není obtížné. Řízkujeme je většinou v předjaří a asi 10 cm dlouhé vrcholové i stonkové řízky pícháme do raseliny s pískem do množárny; u zelenolistých pepřů postačí přikrýt řízky v pokoji skleněným zvonem nebo sáčkem z PVC.

pepř

2006-11-14T05:38:00.000-08:00

PIPER ORNÁTŮM N. E. BR. Piperaceae — pepřovité
Pepře patří mezi známé a často pěstované pokojové rostliny. Většinou jsou to liány s pěknými, široce nebo úzce srdčitými listy, často barevnými. Vyznat se v systematice pepřů není snadné ani pro zkušeného botanika. Tento rod zahrnuje více než 700 druhů rostoucích v tropech a subtropech Starého i Nového světa. Vyobrazený Piper ornátům N. E. BR. pochází z Celebesu. Je to jeden z nejkrásnějších pepřů, jehož mladé listy jsou svítivě karmínově, později bledě růžově zbarveny podél žilnatiny. Velice podobný je druh P. porphy-rophyllum (LINDL) N. E. BR. Z Indonésie, který se liší od vyobrazeného jen hluboce srdčitě vykrojenou bází a olivovou zelení i temnějším karmínem na líci listových čepelí. Často se pěstují i další druhy: Piper bicolor YUN-CKER [syn. Artanthe magnifica LINDL., Piper magnificum (LINDL) GENTIL) s kovově zbarvenými velkými listy, P. sylvaticum ROXB. Z podhůří Himaláje s velkými, až 20 cm dlouhými listy s kovovým leskem a s růžově karmíno-vými plochami, který se často pokládá za hybrid, ale není tomu tak (roste např. v rezervaci Cuc Phuong ve Vietnamu); i „obyčejné", zelenolisté druhy, jako např. Piper nigrům L., známý z kuchyně svými sušenými bobulemi, nebo pověstný betel P. betle 1. našly v kultuře uplatnění.

Pepřinec

2006-11-11T20:53:00.000-08:00

Použití pepřinců je přímo úměrné jejich ekologii. Můžeme je pěstovat v květináčích, lze je využít při osazování demižonů, při sesazování misek a mís; mnohé, a to nejen drobné druhy, ale i např. běžně prodávanou P. longiflora můžeme s úspěchem pěstovat s dalšími epifyty. Pěstujeme je většinou pro krásné listy, které jsou tvarově rozmanité; mnohdy mají pěkně strukturovaný povrch a barevně nezůstávají za nejkrásnějšími pokojovými květinami. Pepřince nejsou příliš náročné a teploty moderních bytů jim zcela vyhovují. Umisťujeme je buď na plné slunce, nebo do polostínu, a pokud udržíme rovnoměrně vlhký substrát, většinou rašelinovou směs nebo běžně prodávané zeminy pro pokojové květiny, dobře rostou i kvetou. Květenství bývá nenápadné; jediný druh, který se pěstuje pro silně vonné květy, je vyobrazený P. fraseri. Ty druhy, které se rozhodneme pěstovat epifyticky, montujeme do větších bálů rašeliniku, vyplněných směsí pro epifyty s větším podílem trouchu. Na epifytních kmenech udělá dobrou službu např. P. serpens(SWARTZ) LOUD. (syn. P. scandens Ruiz et PAV), která roste převisle a přitom velmi rychle. Pepřince snadno množíme řízky stonkovými i listovými, zapíchnutými do rašeliny s pískem na množárně; koření za několik týdnů.

Pepřinec

2006-11-09T21:35:00.000-08:00

PEPEROMIA FRASERI C. DC.
[syn.: P. resedaeflora] Piperaceae — pepřovité
Mezi tropickými rostlinami najdeme jen málo k pěstování přímo předurčených rodů, jako je tento. Jde přitom o rod velmi rozsáhlý, zahrnující celkem asi 600 druhů, z nichž je celá řada již dlouho kultivována, ovšem všechny možnosti jistě vyčerpány ještě nebyly.
Pepřince pocházejí většinou ze Střední a Jižní Ameriky, kde rostou na nejrůznějších stanovištích. Peperomia incana (HAW.) HOOK. roste např. v Brazílii na suchých, silně osluněných skalách ve společnosti kaktusů a xerofytních bromélií, P.rubella HOOK. nalezneme v tropických vlhkých lesích Mexika na skalách nebo na zemi, kdežto P. pereskiaefolia (JACQ.) H. B. et K. se vyskytuje v subtropických polohách And od Venezuely až po Peru a roste, podobně jako desítky dalších druhů, epifyticky. Několik pepřinců roste i v tropické Africe.

2006-11-07T08:46:00.000-08:00

Láčkovky, kterých je několik desítek druhů, jsou nejrůznějšího tvaru. Najdeme mezi nimi rostliny zemní, které mají své „pasti" rozložené v široké růžici, epifyty i liány, jež vystupují svým popínavým stonkem do korun stromů. Tvary a barvy láček jsou rovněž nejrůznější: konvice druhu N. ra-jah z hory Kinabalu na Borneu jsou až půlmetrové, svítivě rudé, u obústí s velkými černými zuby. Květenství je nenápadné, zdánlivý hrozen se skládá z většího počtu drobných kvítků. Tobolka obsahuje velký počet drobných křídlatých semen. Pěstování láčkovek není těžké, nutný je však buď vytápěný skleník, nebo vytápěná a dobře osvětlená vitrína. Rostliny pěstované volně v bytě sice rostou, ale nevytvářejí konvice. Nepenthes špatně snáší přímé slunce, proto ji lehce stíníme. Důležitá je vysoká vzdušná vlhkost, kterou udržujeme častým rosením a postřikováním rostlin. Zemina musí být lehká, porézní, používáme směsi pro epifyty s větším podílem sekaného rašeliniku. Nejlépe se láčkovkám daří, jsou-li zasazeny v tzv. orchidejových košíčcích a zavěšeny. Hnojíme jen velmi opatrně organickými hnojivy v nízkých koncentracích. Množení láčkovek je velice obtížné, používá se k němu vrcholových řízků, ale v amatérských podmínkách to není možné.

Láčkovka

2006-11-01T18:22:00.000-08:00

Masožravé rostliny odjakživa budí velkou pozornost návštěvníků botanických zahrad. Jen tam můžeme vidět i křížence rodu Nepenthes, kterého ukazuje obrázek. Škoda, že tyto rostliny nemůžeme běžně koupit v květina řstvích. Indomalajská oblast. Nová Guinea, Filipíny, tropický australský Queensland — to jsou oblasti, odkud láčkovky pocházejí. Všechny mají jednu vlastnost společnou: živí se hmyzem a jinými drobnými živočichy. Proto se u nich vytvořila zajímavá adaptace. Listy se přeměnily v lapací orgán, láčku neboli konvici, která vyrůstá na prodlouženém středním žebru listové čepele. Bývá kryta víčkem a na dně je vylučována tekutina obsahující enzymy, trávicí šťávy rostliny. Z těl hmyzu kryje rostlina spotřebu dusíku, na který bývá její prostředí chudé. Jinak normálně asimiluje, takže podaří li se vám láčkovku sehnat, nemusíte současně zakládat chov cvrčků nebo jiného hmyzu (obejde se i bez něho).
(jasně jak je knížka stará, láčkovky jsou bez problémů ke koupi)

Podokarpus II

2006-10-18T08:48:00.000-07:00

V kultuře se vyskytuje především jihočínský a japonský druh Podocarpus macrophyllus (THUNB.) D. DON ze stále zelených horských lesů. Známe i jeho pestrolistý, panašovaný kultivar 'Aureus'. P. acutifoliusJ. KIRK. Z Nového Zélandu s úzkými, zašpičatělými listy lze obzvlášť dobře tvarovat řezem. Podokarpy jsou spíše rostlinami chladnomilnými, vyžadují dostatek čerstvého vzduchu a světla. Hodí se proto např. k výzdobě zasklených vchodů domů, hal, nevytápěných světlých chodeb atd. Na léto je umístíme venku, kde jim prospěje stanoviště na plném slunci. Půda má být dostatečně těžká, zásobená živinami, osvědčila se směs drnovky, ornice, rašeli-ny a písku, do níž byl přidán mletý vápenec. Hnojíme nejlépe superfosfá-tem a cereritem. Dusíkatá hnojiva nepoužíváme. Na kořenech podokarpů jsou totiž hlízky se symbiotickými baktériemi, vážícími volný dusík. Substrát udržujeme stále vlhký, jen v zimě poněkud zálivku omezíme. Množení je snadné, používáme k němu vrcholové řízky, které odebíráme i s částí „starého" dřeva. Semena sice dobře klíčí, ale jsou amatérům téměř nedostupná.

Podokarpus

2006-10-08T16:47:00.000-07:00

5. PODOCARPUS FLEURYI KICK.
Ve sbírkách botanických zahrad nalezneme někdy rostliny, které je možné převést do kultury a obohatit tak sortiment pěstovaných druhů. Rod Podocarpus stojí za pozornost pěstitelů dekorativních dřevin; v některých státech, např. v USA, byly již některé druhy zavedeny do kultur. Podokarpy patří mezi jehličnany, i když tomu jejich vzhled nenasvědčuje. Listy jsou čárkovité nebo dlouze kopinaté až vejčité, s jednoduchou souběžnou žilnatinou. O příslušnosti k jehličnanům nás přesvědčí přítomnost pryskyřičných kanálků v listech i dřevu a květenství, které má samčí šištice s četnými tyčinkami, nebo samicí šištice vždy s jediným vajíčkem na několika semenných šupinách. Rod Podocarpus roste jednak v jihovýchodní Asii, jednak v Jižní Americe, několik druhů se vyskytuje i v Africe. Většinou jsou to keře nebo stromky, i když známe statné druhy dorůstající mnoho desítek metrů do výšky. Kmen stromovitých druhů bývá nápadně přímý, větvení pravidelné a větve poměrně hustě olistěné. Podokarpy lze snadno tvarovat a udržovat na žádoucí nižší výšce řezem, který dobře snášejí.

Drynárie

2006-09-27T14:20:00.000-07:00

Drynárie jsou v kultuře téměř neznámé, škoda, mohly by dobře rozšířit nevelký sortiment pěstovaných kapradin. Podobně jako rod Platyceríum mají listy jednak sterilní, přitisklé k substrátu, udržující humus a vláhu, jednak fertilní, směřující do prostoru, krásně tvarované. (Viz perokresbu v textové části knížky.) Drynárie a platyceria pěstujeme upevněné na epifytních větvích a kmenech nebo na kusech kůry. Ošetřování je podobné jako u sleziníku. Množíme je výtrusy na čisté rašelině (viz kapitolu o množení). Mladé rostliny přepichujeme do lehkého rašelino-písčitého substrátu a v prvních dvou letech je udržujeme v podmínkách teplé a vlhké množárny; teprve třetím rokem, po otužení větráním, je můžeme vysazovat na epifytní kmeny.

SLEZINÍK DRYNÁRIE

2006-09-18T13:38:00.000-07:00

ASPLENIUM NIDUS L. Aspleniaceae — sleziníkovité DRYNARIA FORTUNE/ (KZE.) J. SM. Polypodiaceae — osladičovité
Fotografie z vietnamského národního parku Cuc Phuong představuje ukázku původního stanoviště epifytických kapradin. První z nich, sleziník Asplenium nidus L. (syn.: A. australasicum HOOK), je běžný v kultuře. V přírodě — jeho areál pokrývá velkou plochu tropů východní polokoule — roste výhradně epifyticky, většinou přisedá v rozsochách, ale najdeme ho i na hladké borce kmenů. Jeho až metr dlouhé celokrajné listy s černou střední žilkou vyrůstají v jakési růžici, která pomáhá přivádět vodu ke kořenům. Škoda, že jsme dosud nedokázali využít přirozené ekologie tohoto druhu při pěstování: vysázen na větších epifytních kmenech poskytuje téměř dokonalou iluzi tropů. Snese i hrnkovou kulturu, pokud mu zajistíme lehký substrát z jehličnaté hrabanky, rašeliny a písku. Na rozdíl od většiny kapradin potřebuje dostatek světla, neuškodí mu ani přímé vystavení slunečním paprskům. Sleziník není citlivý na teplotu. V Cuc Phuongu, kde tyto kapradiny běžně rostly, poklesá v noci teplota podstatně pod 10 °.C, ve dne vystupuje i nad 30 °C. Důležitým předpokladem pro jeho pěstování je poměrně vysoká vzdušná vlhkost, kterou udržujeme odpařovačí, neboť v bytech snáší špatně rosení listů. Téměř nehnojíme, nebo použijeme organická hnojiva v desetinové koncentraci, než je uvedeno v návodu.

Do malého bytu

2006-09-14T03:47:00.000-07:00

Bohužel v malých bytech musí stačit i miska s větví nebo hydroponický stolek. Které druhy použít? V míse, která je pravidelně zavlažována zálivkou epifytů na kmenu, se osvědčují např. Anthurium magnifícum, A. crystallinum, Aglaonema, druhy rodů Costus, Maranta a Calathea, kaládia, Xanthosoma, Alocasia aj. Kmen osázíme především bromeliemi, v dobře temperovaných a nepřesy-chajicích prostorách i orchidejemi; nezapomeneme na převisle rostoucí druhy, jako je např. Columnea, Dischidia nebo Aeschynanthus a samozřejmě zde můžeme uplatnit i populární a běžně prodávaná platycéria, kapradiny s „parohovitými" listy. Celek vhodně doplní liány, ať již popínavé filodendrony nebo monstery, či klerodendrony, yamy a nádherné tropické druhy révovitých rostlin.

Kousek tropické přírody doma

2006-09-12T02:29:00.000-07:00

Ale vraťme se nyní k předchozím řádkům. I z krátké exkurze do okolí Baňos de Tungurahua poznáme, které rostliny můžeme zvolit jako naše spolubydlící. Jsou to ty, jež v přírodě obývají stanoviště nížin nebo nejvýše polohy do 2000 m n. m. Kdo má k dispozici nevytápěnou místnost, může „vystoupit i výše". Dostatek světla a časté rosení nebo jiné zvyšování vzdušné vlhkosti jsou základem úspěchu. Je samozřejmé, že začnete s několika květináči. Teprve později budete pěstovat květiny náročnější, zvýšíte i požadavky na estetickou úpravu interiéru s rostlinou a budete se snažit připravit svým rostlinám i příznivější podmínky k růstu. Pokud nebudete moci vybudovat okenní skleníček nebo pokojovou vitrínu, máte možnost umístit v společenské místnosti, v hale, v zaskleném domovním vchodu nebo prostě i v pokoji kombinaci sesazené mísy a epifytního kmenu. Tato úprava navozuje již skutečně iluzi tropické přírody. Máte-li dostatek místa, může být mísa i kmen poměrně mohutným prvkem interiéru (obr. 3), který se pak může rostlinám i podřídit.

Chraňme exotické rostliny

2006-09-10T02:14:00.000-07:00

Je samozřejmé, že tímto vývojem je ohrožen rostlinný kryt v tropech a tím i ty druhy, které využíváme jako okrasné. Navíc jsou však ornamentální rostliny — a to mnohdy masově — komerčními firmami těžené a vyvážené do vyspělých států. Tento faktor ohrožení je mnohem významnější, než se na první pohled zdá: ročně se však jedná o milióny exemplářů. Až v posledních letech se některé státy začaly přijatými konvencemi tomuto rabování bránit. Proto prosíme, berte vážně ono varování, které jsme vyslovili na začátku kapitolky o dovážení rostlin: jsme-li milovníky, buďme i ochránci rostlin!

Jak člověk ničí přírodu

2006-09-04T02:02:00.000-07:00

Když jsme se již dotkli problému eukalyptů a jejich ne právě nejšťastnější introdukce do tropů celého světa, zdržme se několika řádky u současného stavu tropické přírody. Toto odbočení se pěstovaných druhů rostlin netýká skutečně jen zdánlivě. Tropy dnes představují nejohroženější oblast naší planety. Přelidněni v kombinaci s nízkou technickou úrovní znamená nutnost přeměny stále větších ploch dosud nedotčených v plochy zemědělsky či jinak využívané. Zánik tropických deštných lesů se zdá neodvratný a odhaduje se na 20 — 30 let, velkoplošně se zavodňují (a většinou brzy zasolují a tím znehodnocují) polopouště, začínají první starosti s plynnými i pevnými odpady . . . Romanticky založený návštěvník Venezuely, čerpající informace jen ze starších cestopisů, jen stěží ovládne zklamání, když se např. u Ciudad Guayana prvně setká s Orinokem. Řeka pokrytá naftovými skvrnami, bez-lesé břehy vroubené náplavem plechovek a jiného odpadu, dým továren. Prostě i v tropech je nutné za skutečnou, neporušenou přírodou cestovat — a mnohdy i stovky kilometrů.

Rozdíl mezi přírodním a umělým pralesem

2006-09-01T12:55:00.000-07:00

Tyto stromy poskytují sice v krátkém čase vysoký užitek dřevní hmotu zato pod nimi nenajdeme většinou žádnou rostlinu z domácí flóry. Pro epifyty bromélie a orchideje na těchto dřevinách s plátovitě odlupcivou borkou také není misto, a tak stále větší plocha blahovičníku pěstovaných na místě vytěžených původních porostů znamená vážné ohrožení pro řadu domácích druhů. Stačí však jediný „domácí" strom v porostu, třeba avokádo, nebo jako na našem snímku Erythrina z čeledi bobovitých, abychom pod ním i na něm nalezli jako v útočišti desítky zástupců exotických, zde domácích rostlin. Na drsné kůře se zachytily orchideje a bromélie nastavují vstříc slunci své pestře zbarvené nálevky listů. Na cestě za světlem přichycují se na borce stromu i pepřince ... a tak prohlídka každé větve stromu může trvat i desítky minut. 0 několik kilometrů dále po toku Rio Pastaza nacházíme v nadmořské výšce asi 600 m již zcela jiný obraz. Řeka se uklidnila, rozlila se do šířky a pokračuje na své pouti, až se její vody stanou Maraňonem a později Amazonkou. Ve vegetaci zde převládají áronovité rostliny, kapradiny, begónie, vranečky, bromélie.

2006-08-05T01:07:00.000-07:00

Stačí vystoupit po svazích sopky do výše asi 2500 m n. m., aby se nám před očima ukázal zcela jiný obraz. Přes políčka Indiánů osázená bataty, banánovníky a cukrovou třtinou, ve kterých bohatě plevelí jihoafrické montbrécie, přes stromy avokáda, obrostlé tilandsiemi, vystoupíme do chladnějších poloh. Teplomilnou flóru vystřídají druhy, které pěstujeme v chladném skleníku, i když jde často o stejné rody jako v nížině: Passiflora mollissima s hustě stříbřitě chlupatými listy a stonky, širokolistá Tillandsia complanata atd. Vystoupíme-li ještě o tisíc metrů výše, čeká nás formace páramos, v níž jsou nejvíce zastoupeny trávy, studeným větrům vzdorují hustě chlupaté růžice složnokvětého rodu Espeletia, tu tam zahlédneme i růžové kvítky některého ze šťavelů. Teplota i zde Často klesá pod bod mrazu, nikdy však nevystupuje vysoko nad 10 °C. Těchto uhů se musíme v kultuře většinou vzdát, protože nevydrží naše klima, pokud jim poskytneme dostatek slunce, a na severních svazích venkov-ch skalek nemají zase dostatek světla. Sestupme tedy raději zpět do nížiny, kde je dostatek rostlin vhodných k pěstování v bytech. Cestou se setkáváme i s jedním z problémů, které se vyskytují téměř ve všech rozvojových zemích světa: s plochami introdukovaných australských blahovičníků (Eucalyptus).

Tropy

2006-08-02T08:49:00.000-07:00

Ano, to je pravda. Ale není to jen nížinný deštný les s průvodními znaky tropů horkem, vlhkem a tlením, který dává životu tisíce příležitostí. Tropy, to jsou kolmé skály omývané stékajícími stružkami, potůčky a vodopády, teplá chráněná údolí s vlhkomilnou flórou i návětrné stráně, neustále vysušované, s pozoruhodnou květenou xerofytů. Tropy, to jsou však i vysoké hory, pokryté věčným sněhem — nezáleží na tom, že jsme třeba jen několik desítek kilometrů od rovníku. Náš snímek (obr. 1) zachycuje krajinu v oblasti ecuadorského „řetězu sopek". Dominantou je přes 5000 m vysoká sopka, dosud zřejmě činná, Tungurahua. Při jejím úpatí, v nadmořské výši asi tisíce metrů, je pravý ráj milovníků orchidejí, bromélii a jiných exotických rostlin. Baňos de Tungurahua, malé, většinou Indiány obydlené městečko vyrostlo při březích řeky Pastaza, která s Rio Huallaga tvoří prameny Maraňonu. Zde, na svém horním toku, je to prudká horská říčka, ječící v soutěskách strmých skal porostlých odolnými broméliemi z rodu Puya, tisíci exempláři orchideji rodů Stelis, Sobralia, Epidendrum, Maxillaría a dalšími, mučenkami Passiflora vitifolia, zářícími velkými krvavými květy, i nízkými dřevinami z čeledi Me-lastomataceae.

Robin Furneaux: Amazonka

2006-07-28T02:35:00.000-07:00

Uvnitř deštového pralesa je úplně jiný svět. Když se vzdálíme od řeky pouhých pár metrů, máme pocit, že jsme hluboko v džungli. Slunce, které se venku zdálo tak oslnivé, proniká teď hustým lesnim přikrovem tenkými paprsky, jež sotva osvětlují zemi. I bez jeho paprskuje však dusivé horko. Obrovské kmeny stromů, z nichž mnohé jsou podpírány vzdušnými kořeny jako pilíře katedrály, často podlehnou nenasytným příživníkům. Shnilé dřevo mrtvých stromů praská pod nohama a výhonky orchideji tryskají z živého dřeva vysoko nad hlavou.

Podzemní zásobní orgány:

2006-07-26T13:26:00.000-07:00

1 — cibule: p — podpuči, v — vegetační vrchol, s — suknice; 2 — kořenová hlíza vstavače, 3 — hlíza Gloriosa rothschildiana: v — vegetační vrcholy, a — odumírající stvol a kořeny na konci vegetace, 4 — oddenková hlíza (přeměněný stonek) je běžná u čeledi zázvorovítých. (Konečně, začalo opět fungovat nahrávání obrázků, sláva..)

Krásně to funguje

2006-07-25T09:10:00.000-07:00

Tedy, musím příznat že blogger opravdu nádherně funguje. Měl tu původně být článeček o zásobních orgánech rostlin, akorát že s obrázkem. A to je ten problém, bez obrázku je text k ničemu, a upload grafiky se zase jednou po.. a prostě nefunguje. Pravda, jde o službu zadarmo, ale tři nebo čtyři výpadky měsíčně? TO nemívají ani ty nejpodřadnější amatérské servery.

Schématické náčrty květenství

2006-07-22T22:47:00.000-07:00

1 - klas, 2 - palice, 3 - hrozen, 4 - lata, 5 - jednoduchý okolik, 6 - úbor, 7 - vějířek.

IV. Základní prvky květů:

2006-07-17T13:59:00.000-07:00

1 — schéma květu krytosemenné rostliny: a — kališni lístky (sepala), b — korunní lístky (petala), c - nitka, d - prašník (c + d - tyčinka), e - semeník, f - dnělka, g - blizna (e + f + g — pestík). U některých rostlin nejsou okvětní lístky rozlišeny v kalich a korunu (např. tulipán); hovoříme pak o okvětí, okvětních lístcích (tepala). 2 - květ orchideje (Phalaenopsis hybr): a — vnější okvětní lístky, sepals, b — lístky vnitřního okruhu, petala, c — pysk, labellum, d — gynostemium — columna = sloupek (masitý útvar vzniklý srůstem tyčinek a čnělky, na jehož konci jsou pohlavní orgány). 3 — pollinarium téže orchideje: a — brylka (pyl, slepený lepkavou látkou viscinem do tuhého balíčku), b — stopečka, c — lepkavý terčík. Opylující hmyy přenáší z kvetu na květ celá pollinaria, která se přilepí k jeho tělu pomocí lepkavého terčíku. V dalším květu se brylka dotkne blizny a ulpí na ní, stopečka se odlomí.

III Složené listy

2006-07-12T09:29:00.000-07:00

1) list lichozpeřený 2) list sudozpeřený 3) Dlanitě složený, například dlanitě pětičlenný.

Rozlišeni podle okraje čepele:

2006-07-10T02:36:00.000-07:00

1 - list celokrajný, 2 - pilovitý, 3 - zubatý, 4 - vroubkovaný, 5 - chobotnatý.

Listy

2006-07-08T13:58:00.000-07:00

I. Rozlišeni listů podle tvaru čepele:
1 - list okrouhlý, 2 - oválný (eliptičný), 3 - vejčitý, 4 - obvejčitý (- opakvejčitý), S - kopinatý, 6 - kopisťovitý. 7 - kosnikovitý, 8 - srdčitý, 9 - obsrdčitý, 10 - hřídlovitý.
(Hm, neni to extra kvalitní obrázek. Ale kdo kdy zkusil pracovat na 200 mhz pomalém procesoru s photoshopem, ten má ponětí.)

Nestíhačka

2006-07-05T03:45:00.000-07:00

Tak bohužel, ještě jeden odklad, nacházim se na chalupě, a zaprvé ssebou nemám původní oscanované stránky, a navíc místní počítač by odobné hrátky stejně nezvládl. Zas ale na druhou stranu, toto je poprvé ce odtud mohu alespoň něco napsat, doposud byla vesnice absolutně offline. Signál na cdma eurotelí přístroj tu sice není ani zdaleka optimální, jen tři čárky z pěti, ale přecijen, nějak to funguje.
Ps: Příště se ozvu z Prahy, a už se slibovanými obrázky.

Tabulky a obrázky

2006-06-29T14:29:00.000-07:00

Vážení a milí, následující text obsahuje tolik obrázků (typy listů, růstu větví a podobně) že jej asi budu muset nechat ve formě obrázků, respektive předělat z originál scanů stránek, protože ocr software pochopitelně tyto obrázky obral o popisy a udělal z nich text. Takže to chvilku potrvá, mějte prosím trochu strpení. Zato pak přijde krásný popis jednotlivých exotických rostlin, spojený s jejich barevnými obrázky, je na co se těšit.

Použitelné přípravky

2006-06-27T04:50:00.000-07:00

Anthuríum většina insekticidu skodi, používat k ochraně Phosdnn
Aralia Parathion
Asparagus Diazinon, Aracid, nikotinové přípravky; nejvhodnější je Parathion
Begonia měďnaté přípravky, Kaptan, TMTD, Aracid, za květu nesnáší síru, Kara thane a Malathion
bromélie obecně nesnášejí organofosfáty
Coleus Parathion
Euphorbia Parathion
Ficus Parathion
Gesneria Fundal forte 750
kaktusy Diazinon
Monstera Systox
orchideje Parathion
Pelargonium Parathion, Orthocid
Peperomia Aracid, Diazinon
Rhaphidophora (syn. Scmdapsus) Parathion a Diazinon v průběhu zimy
Saintpaulia kvetoucí rostliny nepříznivě reagují na síru, Karathane, Diazinon, Malathion
Sinningia nikotinové přípravky, Linden, Parathion, Orthocid, kvetoucí nesnáší Diazinon, Malathion a Fundal forte 750
Tradescantia Aracid

Červci a roztoči

2006-06-22T23:51:00.000-07:00

e r v c e , příbuzné puklic a štítenek, poznáme většinou podle bílých voskových výpotků, které kryjí jejich měkké tělíčko. Škodí rovněž sáním. Ochrana proti nim je snadnější než u dobře krytých puklic a štítenek, většinou je zničí prostředek Intrathion E 50. Při silnějším napadení se někdy doporučuje smývat kolonie červců mýdlovým roztokem s denaturovaným alkoholem. Velmi početnou skupinou škůdců jsou roztoči. Škodí rovněž sáním, výsledkem jejich činnosti jsou chřadnoucí rostliny s kadeřavými, zkroucenými a jinak deformovanými listy a stonky, někteří roztoči se prozradí pavučinovým zapřádáním. Bojujeme proti nim tzv. akaricidy, hlavně organo-fosfáty (Arafosfotion, Fosdrin aj.), výtečně se osvědčuje i Intrathion E 50. Důležitou součástí ošetřování rostlin napadených roztoči je pravidelné větrání.
Ochranu rostlin někdy komplikuje nesnášenlivost některých čeledí, rodů nebo druhů květin vůči určitým přípravkům. Uvádíme alespoň některé známější případy; v levém sloupci je název rodu, popřípadě čeledi, v pravém přípravky, které bychom neměli k ošetřování používat:

Broučínci

2006-06-19T07:17:00.000-07:00

Na pokojových rostlinách však škodí i řada členovců, desítky druhů roztočů a hmyzu. Snad nejznámější jsou mšice, drobný hmyz s měkkým tělem, zbarveným většinou zeleně nebo černě. Samičky jsou bezkřídlé, sa-mečci létají. Zjistíme je i pouhým okem při pravidelné prohlídce rostlin, ale na jejich přítomnost nás upozorní i světlé skvrnky na listech, zkroucené listy i „cukrové skvrny" na rostlině (část vysátých šfav prochází zažívacím ústrojím mšic beze změn). Obzvlášť často mšice napadají rostliny z rodu Dieffenbachia, Hedera, x Fatshedera a kapradiny. často se setkáme i s m o I i c e m i, droboučkým hmyzem s bělostnými křídly. Neujde nikdy dlouho pozornosti, ale rostliny musíme pravidelně kontrolovat. Napadené bývají kapradiny. Niko vité rostliny, ibišky, áronovi-té, begónie, Coleus a další. Mšice i molice hubíme postřikem Intrathion E50. Puklice a štítenky také nepřehlédneme. Tělíčko pevně přisetého hmyzu je kryto tmavým vypouklým štítkem. Pokud je nestačíme odstranit zašpičatělým dřívkem, používáme prostředků Folimat E 50, Fosfotion E 50 nebo Ultracid 40 EM. Napadají především Aloe, Aralia, Codiaeum, Hoya, Aphelandra, Dracaena, palmy a kapradiny.

Dokončení houbových onemocnění rostlin

2006-06-16T08:04:00.000-07:00

Problém:
Bílý povlak na rubu listů, na licí listů bledě žluté, rozplývavé skvrny, později tmavnoucí. Rostliny zasychají a hynou
Způsobuje:
Paranosporísp.
Řešení:
Antracol, bordeauxská jícha, Dithane M-46, Orthocid S0

Problém:
Na stoncích a listech rezaví až hnědé skvrny, napadené části odumírají
Způsoben:
rzi - Undintae
Řešení:
Antracol

Houbové choroby III

2006-06-11T13:37:00.000-07:00

Co se děje?
Listy a stonky jsou jako pomou-čene, časem listy hnědnou, stáčejí se a odumírají.
Důvod:
Padlí rodu Erysiphium.
Co na to?
Karathane, síra Sfinx, Imu-gan, Saprol, Sulka.

Houbové choroby II

2006-06-09T05:35:00.000-07:00

Problém:
Na bylinných stoncích, listech i květech se objevují hnědé skvrny, které časem dostávají jemný šedobílý povlak.

Příčina:
Houby rodu Botrytis, nejčastěji B. cinerea — plíseň šedá.

Pomoc:
Heryl 80, Orthocid 50, Pomarsol

Vadnoucí listy

2006-06-06T09:40:00.000-07:00

Nové listy žloutnou a vadnou.

Příčinou je příliš tepla.

řešení problému: nezapomínat na větrání, přemístit do chladnější místnosti.

Problémy s houbovými onemocněními:

Semenáčky padají, řízky nebo kořenové krčky rostlin tmavnou a hnijí, mladé rostliny se rychle rozpadají.

půdní houby rodů Pythium, Rhizoctonia aj.

dezinfekce půdy (propaření, formalín), moření osiva (např. Germisan, Benlate, Orthocid 50, Sulka, Fundazol)

Kroutící se listy

2006-06-05T03:31:00.000-07:00

Problém:
Listy se kroutí a kadeří — nové listy jsou zakrnělé — kadeří se zvláště okraje, které
hnědnou.

Příčina:
Příliš mnoho slunce, nedostatek vzdušné vlhkosti.

Řešení:
Zvolit stinnější stanoviště více rosit, umístit v blízkosti odpařovač anebo alespoň více rostlin seskupit.

Další potíže

2006-05-30T13:26:00.000-07:00

Problém:
Na listech se objevují skvrny, zasažené plochy jsou žluté nebo hnědé, u kaktusů povrch korkovatí, skvrny jsou bílé nebo žluté.

Příčina:
sluneční úpal, postřikování listů příliš chladnou vodou (zvi. u druhů s chlupatými listy: Saintpaulia, gloxinie)

Řešení:
přemístit rostlinu do polostínu nebo mimo přímé sluneční světlo, nerosit listy, zalévat vodou teploty místnosti, v níž květiny rostou.

Problémy II

2006-05-25T14:36:00.000-07:00

Problém:
Listy opadávají zdánlivě bez příčiny, někdy i černají (větš. v zimě)
Příčina:
přelití kombinované s proudem chladného vzduchu
Řešení:
snížit zálivku, větrat místnost buď nepřímo, anebo při větrání rostliny přenášet

Problém:
Starší listy žloutnou a opadávají nové listy jsou drobné, rostlina přirůstá pomalu konce listů hnědnou, listy vadnou
Příčina:
nedostatek hnojení trvalý nedostatek vody
Řešení:
zvýšit hnojení zvýšit zálivku

Problémy rostlin

2006-05-23T15:11:00.000-07:00

Problém:
Stonek měkne, tmavne a hnije.
starší listy se stáčejí a vadnou.

příčina:
Trvalé přelití.

snížit zálivku, většinou je
nutné přesazení.

Problémy

2006-05-18T14:37:00.000-07:00

Jak zjistíme, co rostliné chybí? Podívejme se nejprve na nejčastější skupinu onemocnění - poruchy fyziologické -, tedy na poškození, která většinou zavinujeme sami:

Stonky se nápadně prodlužují staré listy jsou přerostlé, bledé, nové listy zakrňují listů se vyvíjí až nadbytek, rostlina nekvete, na půdě bývá zelený povlak.

nedostatek světla, příliš mnoho dusíku v hnojivu nadbytek hnojiva, zvláště dusíku

přenést rostlinu na světlejší místo, omezit hnojení nehnojit, obnovit hnojení až asi za měsíc, ale používat jen fosforečná hnojiva (např. superfosfáty)

Opatrnost

2006-05-16T13:06:00.000-07:00

Další důležitou zásadou při používání prostředků na ochranu rostlin je opatrnost. Většina postřikových látek je totiž jedovatá, mnohé jsou skutečně jedy velmi nebezpečné a účinné. Proto vždy dodržíme bezpečnostní opatření uvedená v návodu k použití. Tuto práci přenecháme vždy dospělým! Rostliny postřikujeme zásadně mimo obytný prostor. Kromě toho, že řada přípravků je jedovatá, i nepříjemně zapáchá, a proto rostliny ošetřujeme jen v prostorách větratelných.

Koncentrace

2006-05-15T11:03:00.000-07:00

V drogérii nebo v květinářství vám jistě poradí účinný přípravek. Hlavní zásadou při použití jakéhokoli přípravku je třeba především si důkladně pročíst návod a bezpodmínečně jej dodržet. Přípravky jsou velmi pečlivě zkoušeny a uváděná koncentrace i podmínky postřiku jsou výsledkem dlouhodobé práce týmů odborníků. Nadměrné množství prostředku může rostlinu zničit a naopak nedostatečná koncentrace většinou nezahu-bí škůdce.
Často se setkáváme s tím, že omyl v desetinné čárce při ředění přípravku zničí celou sbírku rostlin. Proto uvádíme tabulku, která vám pomůže zabránit nehodám z nepozornosti:

Požadovaná výsledná Počet gramů (= cm3) prostředku
koncentrace v % v 1 litru vody
0,05 0,5
0,1 1,0
0,2 2,0
0,3 3,0
0,4 4,0
1,0 10,0

I rosttliny umí stonat

2006-05-13T14:01:00.000-07:00

Onemocnění rostlin dělíme v zásadě do 3 kategorií. Jsou způsobena:
1. chorobami původu rostlinného (viry, baktériemi a houbami),
2. škůdci původu živočišného,
3. poruchami původu fyziologického.
Posledně jmenovanou skupinu onemocnění zavinujeme zpravidla sami a následky jsme také schopni poměrně snadno odstranit zlepšením životních podmínek rostlin, úpravou hnojení apod. Při prvních dvou skupinách onemocnění se však neobejdete bez přípravků, které ničí nebo omezují škůdce. Nechceme vyjmenovávat desítky prostředků, které byly k ochraně rostlin vyvinuty, jmenujeme vždy jen několik základních.

Zasazení

2006-05-09T04:02:00.000-07:00

Ihned po příjezdu řízky a rostliny s kořeny zasadíte do množárny, nejlépe se spodním teplem. U řízků (pokud nezakořenily již v sáčku, což se stává) se přitom obnovuje řezná plocha. Sukulenty sázíte do suchého písčitého substrátu a držíte nasucho tak dlouho, dokud se nevytvoří kalus (zával), popřípadě první kořeny (asi 1—2 týdny). Orchideje a bromélie se zpočátku také příliš nezalévají, ale spíše jen rosí, aby si přivykly na nové prostředí. Teprve když začnou růst nové výhony, nebo listové růžice bro-mélií se napřímí, zvýší se zálivka i teplota podle potřeb jednotlivých druhů.

Řízky

2006-05-06T22:49:00.000-07:00

Vlhký pytlík s řízky a rostlinami necháte sice otevřený, ale položíte ho do polo-stínu a přehladíte rukou tak, aby rostliny měly co nejméně volného prostoru a aby přiléhaly ke stěnám sáčku. Každý večer rostliny a řízky z pytlíku vyjmete, opláchnete je, odstraníte za h niva jící části, popřípadě řízky odlistite. Rostliny necháte jednu až dvě hodiny „vyvětrat" a znovu je uložíte do sáčku. Kapradiny se sbírají i s kořeny a neodlisťují se. Velké exempláře se nesbírají celé, stačí odebrat část listů s výtrusy, které uložíte podobně jako semena do papírových obálek a sáčků. Procedura s řízky rostlin se zdá sice složitá, ale vyplatí se ji dodržet. Řízky uchovávané touto metodou se podaří uchovat v bezvadném stavu i přes měsíc.

Celé rostliny

2006-05-05T00:05:00.000-07:00

Podobně jako epifyty dopravujeme i rostliny sukulentní, např. stapélie, karalumy, pryšce, kaktusy apod. Rostliny sbíráme buď celé, anebo odebíráme jen řízky, jejichž řezné plochy zaprášíme drceným dřevným uhlím nebo cigaretovým popelem. Pak řízky i rostliny položíme do polostínu, kde zaschnou, a tak je — zcela nasucho — dopravujeme opět nejlépe v kartónech. Nejnáročnější je dovoz rostlin, které se sbírají celé (begónie, maranty, ixory apod.), anebo se z jejich kmínků a stonků řežou řízky (pepře, cisusy, révy, filodendrony aj.). Do této skupiny budeme počítat i kapradiny včetně epifytických, které dopravujeme všechny stejně. Rostliny a řízky se ukládají v terénu do sáčku z PVC, ze kterého je vhodné vysát vzduch. Rostliny tak vydrží svěží i bez vody po mnoho hodin. Po příchodu „domů" je vybalíte, osprchujete, očistíte proudem vlažné vody a uložíte do čistého sáčku z PVC, který předem vypláchnete vodou.

Ukládání semen a rostlin

2006-05-03T03:40:00.000-07:00

Pro sběr jsou vhodná zvláště suchá období roku. Epifyty opatrně oddělíme od větve, na níž přisedají (hlavně se snažíme neporušit kořeny). Vracíte-li se za několik týdnů, rostliny uložíte na stinné místo, několikrát týdně je jemně rosíte a přitom i čistíte od zavadlých a uschlých listů. Vracíte-li se za několik dnů, rostliny nevlhčíte, ale necháte naopak co nejvíce proschnout, aby je neohrozily houbové a jiné choroby. I za několik málo dnů orchideje ztratí některé listy a bromélie se začínají stáčet do neúhledných suchých balíčků. Je to zcela přirozené, nemusíte se ničeho obávat. Na cestu si opatříte obyčejný papírový kartón, staré noviny, očištěné rostliny do nich zabalíte a pak je uložíte do kartónu. Nesmějí v něm být natěsnány, neboť dostatek vzduchu je podmínkou úspěchu. Každou rostlinu opatříte lístkem s hlavními údaji: místem nálezu, expozicí ke světovým stranám, názvem stromu, na kterém epifyt rostl, oslu-něním, nadmořskou výškou atd. Na paměť se nesmíte spoléhat, zvlášť v tropech se jednotlivé dojmy rychle překryjí. Jen takto označená rostlina má i vědeckou hodnotu, a pokud se vám ji podaří s úspěchem kultivovat, je vítaným přírůstkem v botanické zahradě nebo ve specializované sbírce (taková sbírka je např. při Vysoké škole zemědělské v Brně). Téměř vždy se vyplatí raději vyměnit dovezené, často nepříliš vzhledné druhy orchidejí za kultivary, které jsou podstatně krásnější a přitom se i snadněji pěstují. Jen speciální sbírka zaručí, že rostliny nepřijdou nazmar.

Sušení a sbírání

2006-05-02T15:16:00.000-07:00

Každý z nás už jistě někdy semena sbíral, třeba na zahrádce z letniček. Ani v tropech není tento sběr obtížnější, jen musíme dát pozor na to, co sbíráme: až příliš mnoho plodů je jedovatých, pokrytých žahavými chlupy nebo jiným způsobem znepříjemňujících život. Semena buď vyluštíme, nebo sbíráme celé plody. V místnostech domů většiny tropických zemí bývá klimatizační zařízení, jakýsi větrák, vhánějící do pokoje chladný
vzduch. Plody velikosti našeho šípku a asi stejně suché, uložené v papírových sáčcích a zavěšené na klimatizátoru, uschnou za jedinou noc. Pokud toto zařízení k dispozici nemáme, pověsíme semena a plody v gázových nebo papírových pytlících do průvanu, do stínu a hlavně na místo, kam nemůže pršet. Epifyty, např. orchideje a bromélie, patří v tropech k nejnápadnějším a nejkrásnějším. Proto také bývají často dováženy jako suvenýr, např. z Kuby. I zkušení přírodovědci se však dopouštějí chyb při sběru a dovozu, takže je po návratu místo připomínky krásných, slunných dnů čeká naplněný odpadkový koš.

Sběr a dovoz rostlin

2006-04-27T23:28:00.000-07:00

Předpokládejme, že je vše v pořádku, a vy stojíte nad kytičkou, kterou toužíte mít ve své sbírce. Nyní nastupuje druhé hledisko, hledisko ochranářské. Každý milovník rostlin by měl být v první řadě ochráncem přírody. Proto nikdy nesbíráme druhy ojedinělé, a i četné a skutečně „všude rostoucí" rostliny sbíráme jen tam, kde jsou bezprostředně ohrožené, např. na okrajích cest. Bez zábran můžeme sbírat jen tam, kde jsou rostliny odsouzeny k zániku: epifyty z poražených stromů, sukulenty na budoucích zavlažovaných polích, na okrajích lomů, které budou v krátké době zdevastovány, v územích budoucích jezer u přehrad. Předpokládejme, že všechny podmínky jsou splněny, a máte v ruce vytouženou rostlinu. A v tom okamžiku stojíte před podobnou otázkou jako Jan Neruda: „kam s ním?" anebo lépe „co s ní?". Rozdělme si tedy rostliny podle možností transportu. Nejjednodušší je sběr semen a plodů, o něco obtížnější je sběr orchidejí, bromélií a sukulentů a nejnáročnější je sběr a převoz měkkých celých rostlin a řízků.

Jak dovážet rostliny

2006-04-27T18:11:00.000-07:00

Možná, že budete mít štěstí a navštívíte některou z tropických zemí. Protože jste milovníci květin, jistě zatoužíte po „zeleném suvenýru" — ale pozor! Hned zpočátku vás chceme upozornit, že každá zem má své předpisy pro dovoz a vývoz rostlin. A protože dodržovat předpisy a zákony se vyplácí, zjistíte si hned po příjezdu podmínky, za jakých je možné vývoz u-skutečnit. Jestliže je zakázán, anebo podmínky jsou příliš obtížné, zůstaňte raději u pozorování a fotografování. Jestliže navštívený stát neklade vývozu žádné zábrany, můžete si snad nějakou kytičku dovézt. Je ovšem nutné myslet i na dovoz, tedy na povinnosti, které každému ukládá náš právní řád. I náš stát se musí bránit zavlečení škůdců a nákaz, a proto si prostudujte vyhlášku MZ č. 63/64 Sb. a ČSN 465 803, které o tom pojednávají.

Oknolisté rostliny

2006-04-26T12:15:00.000-07:00

Rostliny se však přizpůsobily i intenzitě slunečního záření. Některé silné sluneční světlo potřebují, jiné přímé oslunění nesnášejí a rostou dokonce téměř celé pod zemí. V jižní Africe (ale i jinde) nalezneme celou řadu rostlin z různých čeledí, které rostou pod zemí a nad povrch půdy vynikají jen konečky listů, opatřené průsvitnými „okénky". Těmi vniká světlo do jakési „světelné šachty" uvnitř listů, na jejichž stěnách je silně vyvinut chloren-chym, vrstva buněk obsahujících chlorofyl, takže rostlina asimiluje bez nebezpečí, že bude silným zářením poškozena. K těmto tzv. oknolistým sukulentům patří např. mnohé druhy rodu Haworthia, Bulbine, Fenestraria, Ophthalmophyllum. V naších podmínkách, kde na ně silné světlo nepůsobí, rostou jako „normální kytky", tedy nad zemí.

Rozdílné podmínky

2006-04-22T04:02:00.000-07:00

Proto získáme-li novou květinu, snažíme se nejprve zjistit o ní všechny dostupné informace a vyhledat si klimadiagram oblasti, odkud pochází. Nesmíme však napodobovat přirozené stanoviště do detailu. Nezapomínáme na to, že vždy působí celý komplex faktorů, a proto např. rostliny, které v přírodě mráz snášejí, přesto pěstujeme v chladném skleníku a ne na zahradě. V tropech se mráz většinou dostaví jen v období úplného sucha, které nejsme schopni napodobit, významné je i silné sluneční záření atd. Světlo je jedním z nejodlišnějších faktorů mezi tropy a našimi zeměmi. V tropech je ho více než dost. Pouze v nížinných deštných lesích, kde se koruny stromů-gigantů vznášejí nad kompaktní klenbou korun stromů, spojenou a zahuštěnou navíc liánami a epifyty, dopadá k zemi jen zlomek procenta světla, které je k dispozici nad korunami. Zde rostou výrazně stínomilné druhy kapradin, zázvorů, marant, kostusů a podobných rostlin. Vyjdeme-li však na okraj takového porostu, světlo nás přímo oslní. Kromě toho v rovníkových zemích jsou po celý rok den a noc stejně dlouhé: den 12 hodin a noc také 12 hodin. I to musíme některým druhům nahradit umělým přisvětlováním v zimních měsících.

Další faktory

2006-04-21T04:02:00.000-07:00

Musíme si uvědomit, že ve hře je podstatně více faktorů, než jsme na první pohled schopni odhalit. Rostliny se nepřizpůsobily jen vyšší teplotě, nýbrž například i zcela odlišnému „rozvrhu" srážek, které mohou být (ale většinou nebývají) rozděleny podle období sucha a údobí dešťů. Voda však nezůstává jen pod povrchem rozpukané půdy, ale i v pletivech rostlin, které tak mohou překonat i několikaměsíční sucho. Mnohé druhy se přizpůsobily a získávají vodu ze vzdušné vlhkosti listy (orchideje, bromélie, pověstná Welwitschia z pouště Kalahari) nebo třeba i povrchem ostnů, jak dokázaly poslední výzkumy u kaktusů. Přitom i vzdušná vlhkost je faktorem, značně se lišícím od našich poměrů. Rosný bod je někdy absurdně posunutý: jeden náš botanik zjistil v Amazonii rosný bod při 32 °C! I na pouštích bývají zrána mlhy, a tak rostliny, napohled v zcela bezvodé krajině rostou a zelenají se; to se týká např. zmíněné Kalahari nebo horských pouští v jižní části Severní Ameriky. Mnoho rostlin odolává pravidelným požárům. Pro tyto formace máme dokonce odborný ekologický termín „požárový klimax". Známé tím jsou např. eukalyptové porosty v Austrálii nebo savany v Africe či v Jižní Americe. Stejně tak nás mnohdy překvapí mrazuvzdornost některých tropických rostlin. Nesmíme však zapomínat na to, že i v tropech jsou vysoké hory pokryté věčným ledem a sněhem a že řada pěstovaných druhů do těchto nadmořských výšek zasahuje. Například s překvapením prohlížíme na fotografiích některé druhy rodů Aloe nebo Encephalartos (příbuzný cy-kasů), které jsou zcela pravidelně v horách jižní Afriky po určitou část roku pod sněhem. Podobně jsou na tom některé bromélie, např. vysokohorské druhy rodu Puya v Andách.

Chování rostlin je občas podivné

2006-04-19T14:23:00.000-07:00

Více nás však překvapí chování samotných rostlin. Doma často vedeme zuřivé spory o tom, zda pro kulturu určitého druhu je zapotřebí směsi ra-šeliníku, kořenů osmundy, hrstky říčního písku z Polabí, sušeného a drceného kravince a drobně granulovaného drceného polystyrénu, nebo zda postačí prostá směs bukovky, stříhaných bukových listů a drceného suchého rašeliníku s trochou vláknité rašeliny kompostované po tři roky A pak náhle najdeme ten citlivý a v ničem příliš dobře nerostoucí druh v přírodě. A představte si, ona si ta kytička klidně roste jen tak, bez substrátu, přichycená na drsné, plnému slunci vystavené borce větve avokáda — a kvete! Toho jste se doma nikdy nedočkali! Nemusí to ale být vždy jen orchidej nebo bromélie, která nás udiví svými pozoruhodnými ekologickými nároky. I takové „obyčejné" kytky, jako např. pepřince (Peperomia) nebo Rhoeo spathacea (syn. R. discolor] takto - tj. epifyticky — v přírodě rostou. Nebo ležíme na loučce, převíjíme třeba film nebo doplňujeme zápisník a najednou nás napadne: taková suchá stráň a jak je tu zeleno! Co to tu vlastně roste? A tak se podíváte pořádně a k údivu zjistíte, že jste se celou tu dobu povalovali na hustém koberci tradeskancií, které u nás většinou pěstujeme v ampulích s vodou. A tady na suché stráni . . . !?

Jak rostou tropické rostliny doma

2006-04-11T15:40:00.000-07:00

Tropy není možné vymazat z paměti, i kdybyste je navštívili jen na pár dnů. Rostlinný svět přitom patří — a to i u „nekytičkářů" — k nejsilnějším dojmům. Palmy, barevná záplava bugenvilejí, hýřivá zeleň džungle nebo sálavé vedro kaktusových pouští přivádí skutečného milovníka rostlin do stavu jakéhosi vytržení. Pro nezasvěcené domorodce, kteří vše kolem sebe pokládají za naprostou samozřejmost, představuje „postižený" Evropan nevyčerpatelný zdroj zábavy. Kytičkář totiž pobíhá, fotografuje, hrabe se až po lokty v zemi, aby dobyl malinkou cibulku, řeže řízky a sbírá semínka, a to vše v takovém chvatu, jako by si to rostliny mohly každou chvíli rozmyslet a zmizet pod zem. Místní obyvatelé tedy většinou stojí opodál, pošťuchují se a zdvořile zadržují smích. Nedivme se. Kdybychom viděli snědého cizince v ponču nadšeně sbírajícího například semena pampelišek, chovali bychom se jistě stejně.

Hnojení a zalévání

2006-04-06T13:53:00.000-07:00

Tu pak řešíme jako sesazenou mísu nebo paludárium. Pomáhá udržet velkou odpařovací plochou dostatečnou vzdušnou vlhkost i pro epifytní rostliny. Musíme zajistit stabilitu zasazeného kmene: upevníme jej buď do obdoby stojanu na vánoční stromek, nebo ho obložíme několika velkými kameny. Konec kmene, který bude zapuštěn do země, důkladně ošetříme proti hnilobě opálením v ohni a při jeho zasazení nezapomeneme na drenáž, odvádějící z jeho okolí nadbytečnou vlhkost. K dotvoření dojmu tropické přírody dopomohou liány, které zasazené v míse brzy kmen obrostou, a rostliny převislé (Aeschynanthus, Dischidia, Ceropegia). Epifyty zásadně hnojíme méně než rostliny pěstované v „klasických" substrátech; postačí i desetinová koncentrace, než je uváděna v návodech k použití přípravků. Hnojíme jak zálivkou, tak i postřikováním na list. Pravidelná zálivka a rosení jsou velmi důležité, neboť bal, který již jednou přeschl, velmi těžko znovu nasává vodu. Námětů máme jistě dost. Neztraťte však cit pro míru, uplatněte svůj vkus a mějte dostatek trpělivosti — s květinami i se sebou.